Roman Sedláček: Snad jsem ve fotbale nějakou stopu zanechal

Osobnost Deníku

VIDEO: Gólman Sudkova dal krásný gól v I. B. Mám ještě jiný sen, prozradil Boháč

Brankář Sudkova Patrik Boháč o víkendu oslavit svoji premiérovou trefu v mistrovském…

Přečíst článek >

Jste považován za jednu z legend Sigmy, přitom jste na sebe už několikrát prozradil, že vaším snem bylo vždycky hrát za brněnskou Zbrojovku.
Pocházím kousek od Brna, takže to je ten důvod. Tehdy to tak bylo, že snem každého Brňáka bylo zahrát si za Zbrojovku. To bylo první, co pro Brňáka existovalo. Navíc v roce 1978 byla Zbrojovka mistrem, hrály se tam poháry a my jsme na ty zápasy chodili. To jediné mě vlastně na mojí kariéře mrzí, že jsem si v Brně ligu nezahrál.

Další sen malých kluků, vyhrát jednou ligu, to se vám povedlo ve Vítkovicích, ale bylo to svým způsobem hodně zvláštní.
Tam to bylo pro mě hodně krátké. Byla tam obrovská konkurence a od trenéra Kopeckého jsem moc šancí nedostal a byl jsem pak trochu zlobivej. Po půl roce jsem se pakoval. A může jen děkovat, že potom, co jsem odešel, se mi podařilo nastartovat kariéru znovu přes druhou ligu. Nakonec jsem skončil v Olomouci.

Kde byl tehdy problém?
Rozhodně ve mně. Je to tak vždycky, když někdo tvrdí, že problém je v trenérovi, tak si jen hledá výmluvy. Já jsem tehdy šanci nedostal, řešil jsem to tenkrát tak, jak jsem to řešil. Měl jsem nějaké absence na zápasech béčka, čímž to vyvrcholilo.

Ale titul zapsaný máte. Nebo ne?
To možná mám, ale odehrál jsem tam jen dva zápasy a ani žádnou medaili jsem nedostal. Ale ani mě to nemrzí, to mě víc mrzí ta Zbrojovka, že jsem si za ni nezahrál. Vítkovice měly být pro mě odrazový můstek po vojně. V době, kdy jsem trochu blbnul a byl jsem ještě takový nerozumný. Pak jsem chtěl z Vítkovic za každou cenu odejít a paradoxně mi právě to nakonec pomohlo.

Díky tomu jste se v roce 1987 dostal do Olomouce a následovaly jedny z nejlepších let vaší kariéry.
Byly to krásné fotbalové roky. Byl jsem tady velmi spokojený. Dařilo se mi. Měl jsem nabídky ze Slavie i ze Sparty, ale nepřijal jsem je. Já byl vždycky Moravák jako poleno. To, že někdo z Moravy tvrdí, že jeho snem je hrát za Spartu nebo za Slavii, jsem nikdy nepochopil (směje se). Já jsem chtěl hrát za moravské oddíly. Do Prahy mě to nikdy netáhlo.

Ani evropské poháry, které tady tehdy nebyly normou, vás nezlákaly?
Nakonec se nám je podařilo vykopat i tady. Kluci to pak dotáhli až do těch slavných zápasů s Realem Madrid. Ale to jsem už byl i s Oldou Machalou v Německu a tam jsem si v Poháru mistrů zahrál proti Barceloně. V Olomouci jsem stihnul jen Pohár UEFA proti Göteborgu.

Tehdy jste ve federální lize skončili na třetím místě, ale o tu největší slávu, tedy sezonu 1991/92, jste nakonec kvůli přestupu přišel.
Pod trenérem Brücknerem to byly asi nejlepší roky. Byla tady skvělá parta, všechno šlapalo. Tenkrát skoro všichni naši špičkoví fotbalisté hráli v naší lize. A to třetí místo byl obrovský úspěch v konkurenci Slovanu, Sparty, Slavie nebo Dukly, což byli proti Sigmě velikáni. Bezprostředně po revoluci ale bylo snem každého hráče dostat se ven a my jsme nebyli výjimky. Jsem ale rád, že jsem byl u toho, kdy se to tady podařilo nastartovat, protože od té doby Olomouc začala úspěchy sbírat.

Nejčastěji se v souvislosti s vámi vzpomíná na spolupráci s Radkem Drulákem. Tak údernou dvojici Sigma nejspíš už neměla.
Radek byl klasický kanonýr, s tím se člověk musí narodit. Říkávalo se, že jsem jeho nahrávač, ale mně to vůbec nevadilo. I mimo hřiště jsme byli kamarádi. Já jsem byl vždycky rád, že z toho profitovalo mužstvo. Dá se říct, že ta naše spolupráce kolikrát byla úplně naslepo. Zpětně jsem rád, že jsem s takovým hráčem mohl nastupovat.

Oba jste to nakonec dotáhli i do reprezentace.
Já jsem tam toho zase tolik neodehrál. Byla to pochopitelně čest, že jsem se dostal mezi útočníky jako Skuhravý nebo Knoflíček, což už byli opravdoví bombarďáci evropské, nebo dokonce světové třídy.

Vy jste velký fotbal ochutnal hlavně při angažmá v Rostocku. Bundesliga, to musel být krátce po revoluci úplně jiný svět. Jak jste to vnímal?
Rostock, to byla bývalá NDR, takže tam se to bouřlivě rozvíjelo. Stadion byl samozřejmě vždycky plný. Ale bundesliga v Dortmundu nebo na Schalke, to bylo něco neuvěřitelného. Jednoznačně největší zážitek mám ale z Barcelony v Lize mistrů. To bylo něco fantastického. Pro mě je to nejvíc, co jsem ve fotbale zažil.

A doma jste dokonce slavnou Barcu porazili. Moc takových fotbalistů v Česku není.
S Oldou Machalou a Frantou Strakou se tím vždycky chlubíme, že jsme jedni z mála v republice, kdo má skalp Barcelony. Vyhráli jsme doma 1:0, v odvetě jsme sice dostali trojku a oni nakonec celou Ligu mistrů vyhráli. Bylo to tehdy fantastické mužstvo s trenérem Cruyffem.

Slyšel jsem, že dokonce občas záznam z toho zápasu dnes jako trenér pouštíte svým svěřencům.
To je pravda, ale to už není o tom, že bych se chlubil. (směje se). Spíš jim ukazuju, kam je možné to dotáhnout a snažím se jim dát instrukce k tomu, aby se jim to podařilo. Oni se u toho samozřejmě smějí, protože ty trenky, co jsme tenkrát nosili, se jim zdají malé. Ale každá doba s sebou nese i takové věci (směje se). Nám to tenkrát nepřišlo, prožívali jsme to a byly to obrovské zážitky.

V Rostocku jste nakonec zůstal jen jednu sezonu.
Tehdy jsme sestoupili. Vedení vyhodilo úspěšného trenéra kvůli hlouposti. Jako mužstvo jsme měli oblečení Puma, kdežto trenér, který byl ze západu, měl Adidas. A to tam nějak nemohli skousnout. Zbytečně se to řešilo a nakonec ho vyhodili. A celé to vyvrcholilo sestupem.

Pak jste se protloukal po nižších soutěžích.
Ještě se mi nechtělo domů. Člověk samozřejmě chtěl zabezpečit rodinu. Já jsem to nikdy nezastíral, že i o tomhle to bylo. Tady jsem měl rozestavěný barák. Proto jsem tam zůstal. Půl roku v Braunschweigu zachraňoval třetí ligu. Pak se to nepodařilo, tak jsem se vrátil a tady už tu kariéru vlastně jen dohrál.

V Holici se ale potom ještě dlouho „chodilo na Sedláčka".
Strávil jsem v Holici nádherných sedm let. Když to pan Dostál převzal, tak se hrál kraj a nakonec se postoupilo až do druhé ligy. Zase se tam vytvořila výborná parta. Dalo se to dohromady a všechno perfektně fungovalo od vedení až po posledního hráče.

Tam jste nakonec také přešel na druhou stranu a začal trénovat.
Nejdřív jsem byl asistent u Leoše Kalvody a pak bylo období, kdy jsem to částečně i vedl. Já tomu říkám, že jsme byli taková nešťastná trojka. Já, Tomáš Uličný a Martin Kotůlek. Tenkrát se to jen tak zalátalo horkou jehlou a podle toho to taky dopadlo. Po půl roce se to taky rozpadlo.

Trenéřina byla ještě v době, kdy jste hrával, jasná volba?
Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Nakonec to z toho vyplynulo spíš náhodou. Počítal jsem s tím, že se budu živit svou živností (vlastní bar – pozn. red.). Pak ale přišly nějaké nabídky. Byl jsem v Lipové, tak jsem k tomu přičuchnul. Udělal si trenérskou třídu a začal trénovat.

Jako hlavní kouč jste zatím vedl především týmy z nižších soutěží. Ale máte i jeden zápas v lize jako asistent Augustina Chromého na podzim 2011.
S nadsázkou říkám, že jsem jediný trenér, který se s tou licencí, kterou mám, dostal do ligy. V tom mám historický zápis (směje se). S Gustou Chromým mám velice dobrou spolupráci, pomáhám v Sigmě u mládeže s útočníky. Když na konci podzimu vedl Sigmu v tom jednom zápase na Baníku, tak mě požádal, abych do toho šel s ním. Tak jsem to přijal.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste už v lize zůstal? I tahle varianta byla loni v zimě ve hře.
Trénovat ligu nebyl nikdy můj cíl, ale když mě požádal Gusta, tak mě to samozřejmě potěšilo. Varianta, že by to mohlo pokračovat, tam byla, ale jak jsem poznal Gustu, tak on se nikdy nikam netlačil. Nakonec tam byl John Uličný a dopadlo to krásně. Já jsem to tehdy vůbec neřešil. Navíc jsem slíbil v Mohelnici, že tam zůstanu, a to slovo dodržel.

Profesionální fotbal pro vás není jako pro trenéra lákadlo?
Abych řekl pravdu, pro mě to lákadlo není. Když mluvím s klukama, kteří v profesionálním fotbale trénují, ať už je to Roman Pivarník nebo Olda Machala, tak vidím, jaký je na ně neustále obrovský tlak. To mě neláká.

Hraje třeba roli i to, že je to nestálé povolání?
To taky, ale víc by mi vadilo, jak někteří ti mecenáši, kteří do fotbalu dávají peníze, si myslí, že všechno vědí nejlíp a mají patent na rozum. Trenérům pak do té práce chtějí mluvit. Jediný, koho v tomto směru uznávám, je v Holici Laďa Dostál. To je pro mě poslední mohykán, který to tam léta držel sám. Ale jinak… Někdy to pro ty kluky musí být o nervy, udržet se a neříct ten svůj názor. Tohle jim nezávidím.

Vy jste ten typ, který drží pusu, nejspíš nikdy nebyl.
To opravdu nevím, jestli bych to dokázal, ale samozřejmě já mám jinou pozici. Lehce se mi to mluví, protože na fotbale nejsem závislý. Třeba bych pak mluvil jinak. Ale jsem rád, že se nemusím nikomu poklonkovat.

S Mohelnicí, kterou teď trénujete, vedete po podzimu divizi. Jak to vypadá s ambicemi na postup?
S nadsázkou říkám, že před dvěma roky se v Mohelnici padalo a najednou, když jsme první, se někteří už vidí ve třetí lize. Jsme jasně domluvení s Davidem Crhou, že pokud klub nebude nachystaný se vším všudy, tak nemá cenu se někam tlačit. Takže ohledně ambicí já říkám, že už jsme možná zachránění, protože už máme docela dost bodů.

Takže Mohelnice se nikam netlačí?
Každá soutěž už je rozdíl. Potřebujete lepší hráče, lepší zázemí, lepší rozpočet, protože, co si budeme povídat, dnes je to hlavně o ekonomice. A pokud klub na tu vyšší soutěž nesežene peníze, tak prostě bude mít problémy, viz Žďár nad Sázavou třeba. Proto je zbytečné o tom mluvit. Samozřejmě chceme být první, ale co pak bude po sezoně, to se teprve uvidí.

Ať se také dotkneme té vaší padesátky, i když spousta lidí nevěřila, že čas tak letí. Kolik jste dostal gratulací?
Bylo jich poměrně dost. Samozřejmě od kamarádů, se kterými jsem hrával, tam je to vzájemné. John Uličný mi psal, Jirka Vít, Olda Machala, Radek Drulák, Jarda Fiala, Jirka Doležílek, Laďa Kučerňák. Ale co mě potěšilo a překvapilo, že si vzpomněli až v Praze. Za klub internacionálů mě kontaktoval Tonda Panenka a bývalý novinář pan Dolejš, že pro mě mají nějaký dárek. To bych nečekal. Řekl jsem si pak, že jsem v tom fotbale asi nějakou stopu zanechal.

Když jste zmínil Ladislava Kučerňáka. S tím jste připravoval pro mládež fotbalové kempy. Pokračujete v tom?
Letos budeme dělat už čtvrtý ročník. V podstatě o jakýchkoliv školních prázdninách připravíme pro děti program, ale nejen čistě fotbalový, spíš obecně zaměřený na pohyb a obratnost. Takže si zahrajeme basketbal nebo uděláme na hřišti nějaké závody. Věřím, že letošek bude tak úspěšný jako ty předchozí roky.

Ještě se vrátíme k Sigmě. Jak se vám líbila na podzim pod trenérem Pivarníkem?
Sigma nezvládla závěr podzimu bohužel. Podle mě tam byly zbytečné třenice ve vedení, které tomu také nepřidaly. Každý si samozřejmě hraje na svém písku, ale ten boj je zbytečný a je škoda, že to takhle dopadlo. Kdyby Sigmě vyšel závěr o něco lépe, tak mohla myslet i na nejvyšší mety. Ale celkově jsem byl jako fanoušek spokojený. Hra byla dobrá, viděl jsem výborné zápasy. Snad kromě Hradce Králové, se kterým to byl spíš průměrný zápas, se na to dalo dívat (usmívá se).

Co očekáváte od jara?
Jsem zvědavý, jak tady budou ve vedení trpěliví. Protože tady je opravdu spousta talentovaných, nadějných hráčů. Myslím si také, že Roman Pivarník je velice kvalitní trenér, který to má v hlavě uspořádané a ví, co chce hrát. Věřím, že když ho nechají pracovat a nebudou do něj šít, tak jak to někdy slyším, tak tu práci tady odvede a mužstvo dostane nahoru.

A otázka na závěr. Když v Sigmě připravujete speciální tréninky pro útočníky, tak jste znalý situace. Kdo bude nástupcem Romana Sedláčka nebo Radka Druláka?
Jsou tam šikovní hráči. Je tam Buchvaldek, o kterém se ví. Nebo Yunis, který je z Brna tak jako já. Tomu vždycky říkám, že Brňáci sem chodí Hanáky učit hrát fotbal (směje se). Mezi těmi mladými je hodně nadějných kluků. Jak se Sigmě v minulosti moc nedařilo vychovávat špičkové útočníky, tak teď věřím tomu, že potenciál tam je veliký. V blízké době by mohl nějaký opravdu kvalitní útočník vyskočit.