Turnaj hráčů na kolečkových bruslích proběhl ve dnech 22. až 25. května na zimním stadionu Slavie v pražském Edenu za účasti týmů Slovenska, Německa, Velké Británie, Itálie, Francie, Austrálie a dvou českých mužstev.

Nejen o účasti na šampionátu, ale také plánech pro nadcházející ročník si bývalý forvard Pardubic, Znojma, Vítkovic či Plzně popovídal se sportovní redakcí Deníku.

Jak se vlastně vaše jméno objevilo v nominaci na světový šampionát veteránů v in-line hokeji?
Oslovil mě šéf přerovského týmu, ve kterém hraji in-line hokej, jestli bych si nechtěl zahrát. Nejprve jsem odmítl, ale potom jsem se nechal přemluvit. Navíc se letos hrálo v Praze, tak jsem si nakonec řekl, že to zkusím.

V sestavě českého týmu jste byl jediný hráč, který stále aktivně hraje mezi profesionály. Koho jste znal z reprezentační kabiny?
Z extraligových začátků v Pardubicích znám brankáře Dušana Salfického nebo Martina Koudelku. V kádru byl třeba i David Balász, který proti mně v minulosti hrál za Litvínov. S ostatními jsem se pak seznámil až v Praze.

Jaký je pro hokejistu hlavní herní rozdíl mezi ledním a in-line hokejem?
Jakmile si zvyknete na kolečka, tak bruslení je celkem stejné, akorát se hůře brzdí, tohle mi třeba vůbec nejde (smích). Jinak se v in-line hokeji nehraje do těla a hra je založená především na kombinaci, na přihrávkách.

Jak dlouho se věnujete jako doplňkovému sportu právě hokeji na kolečkových bruslích?
Tři roky, začínali jsme v Přerově s první ligou a pak jsme postoupili do extraligy, potom se tady ale vytvořily dva týmy a já dal přednost zase první lize.

Na nedávném světovém šampionátu v pražském Edenu český tým vyhrál všechny zápasy. Kdo byl pro vás největším soupeřem?
Výborní byli Francouzi, se kterými jsme hráli finále. Překvapili mě také Italové. Na turnaji mohli startovat hráči starší 37 let, trochu jsem si myslel, že to bude sranda, ale nebyla, byl to docela fofr (úsměv). Většina týmů hraje už řadu let, což se ukázalo.

Jaké máte celkové dojmy z tohoto veteránského mistrovství světa, jak třeba proběhly oslavy?
Tak po skončení jsme v kabině bouchli šampus, chvíli poseděli a povykládali, jinak jsme večer po každém zápase zašli se spoluhráči na pivo. Místní kluci asi slavili zlato daleko víc, ale my, co jsme dojížděli, tak jsem slavili jen chvíli a potom jeli domů. Navíc ti, co řídili, tak ani nemohli pít (úsměv).

Je asi docela rarita, jako stále aktivní hokejista, si zahrát na akci veteránů.
Díky tomu, že ještě aktivně hraji hokej, tak jsem to ubruslil, zatím ještě mám fyzičku a něco natrénováno. Opravdu jsem byl překvapen, jakou tato akce měla úroveň, ale naštěstí jsem to zvládl (úsměv).

Pokud se přesuneme na led, letos vás čeká další sezona v 1. lize za Šumperk. Co od ní očekáváte?
Tak očekávám konečně účast v play off, které nám zatím pokaždé těsně uniklo. Letos se navíc bude hrát předkolo, tak snad už nás konečně vyřazovací boje neminou.

Jak se připravujete na sezonu, když Draci ani letos nemají společnou letní přípravu?
Dopoledne trénuji sám, večer chodím trénovat s hokejisty Přerova. Navíc úterý a čtvrtek máme in-line hokej, takže se rozhodně nenudím. Je to sice hodně o vůli, navíc v mých letech, někdy je těžké se donutit, ale zatím s tím nemám problém (úsměv).

Jaký má Karel Plášek recept na tzv. hokejovou dlouhověkost? Většina hráčů ve čtyřiceti letech končí kariéru, vy stále aktivně hrajete, navíc pořád máte týmu co dát a vaše bojovnost musí být pro mladé hráče příkladem.
Především vás musí hokej bavit, což mě zatím stále baví. Ale ze všeho nejdůležitější je zdraví. Během kariéry se mi naštěstí vážná zranění vyhýbala, možná i proto stále mohu působit na vrcholové úrovni. A jak už jsem uvedl, hlavní je také vůle. Pokud budu mladým klukům stačit, budu hrát.