Rodiny jeho vnuků dnes žijí v Americe, Belgii a Izraeli. Že jméno dědečka dnes v Lošticích znají, se dozvěděli teprve v loňském roce a hned přispěli na opravu synagogy. Z jejich daru bylo pořízeno kruhové okno s vitráží; drobný nápis na spodním okraji okna hlásí, že se tak stalo na rabínovu památku.

„Je to pro mě silný citový zážitek hovořit tady téměř sto let poté, co v synagoze působil můj dědeček. Vnímám to jako symbolický návrat rodiny a židovské komunity,“ řekl během programu Edgard Gunzig, který patří k předním belgickým vědcům. Hovoří několika jazyky, česky neumí, ale svůj projev si nechal do češtiny přeložit a pečlivě se naučil správnou výslovnost.

Připomněl, že při příležitosti otevření synagogy se poprvé setkali všichni členové rodiny. Rabín měl tři děti. Syn a jedna dcera zahynuli v koncentračních táborech, záchrana další z dcer a všech vnuků by vydala na napínavý román.

Osudy loštických Židů, kteří před válkou mířili na bohoslužby do synagogy, měly tragický konec. Z 59 členů komunity, kteří museli do transportu, se z koncentráků vrátili jen tři a židovská obec už nebyla obnovena. Synagoga sloužila jako sklad, v 60. letech pak jako muzeum a hudební škola, od roku 1980 zůstala prázdná a chátrala. Dokonce už nad ní visel demoliční výměr. O znovuvzkříšení dvě stě let staré budovy se od roku 2005 stará místní sdružení Respekt a tolerance spolu s městem.

Synagoga má dnes novou elektroinstalaci i topení, takže může sloužit celoročně koncertům a vzdělávacím akcím sdružení. Mimo jiné tu stojí tři řady dřevených lavic, které pocházejí z vypálené olomoucké synagogy. Nyní jsou součástí expozice a slouží jako symbolický památník. Každé sedadlo je věnováno některé z rodin obětí. V budově sídlí také knihovna s tisícem svazků zaměřených na židovskou historii, kulturu a tradice.

„Nechceme, aby synagoga byla jen místní turistickou atrakcí, chceme obnovit její původní význam jako místa setkávání a vzdělávání,“ řekl při nedělním otevření předseda Respektu a tolerance Luděk Štipl.

Osudy rodiny rabína Israela Günziga

Poslední loštický rabín, mimořádně vzdělaný učenec Israel Günzig, pocházel z Krakova, kde získal tradiční talmudické vzdělání. Později studoval i filozofii a semitské jazyky, získal doktorát na univerzitě v Bernu. V roce 1899 se stal rabínem židovské kongregace v Lošticích a působil zde 21 let.

S manželkou Amalií měli čtyři děti - Reginu, Sabinu, Jacquese a Hildu. Rodina žila v bytě, který přiléhal k synagoze ve Ztracené ulici. Na jaře roku 1920 rabín Günzig odešel do penze a přestěhoval se s rodinou do Antverp, kde našel lepší podmínky pro uplatnění svého pozoruhodného vzdělání. Brzy se stal ředitelem hebrejské školy Tajkemon, která existuje dodnes, působil také jako knihkupec, editor a spisovatel.

Zemřel v Antverpách roku 1931, takže peklo holocaustu už ho minulo. Zato poznamenalo jeho děti a vnuky..

Regina Günzig

se narodila v roce 1898 v Krakově. Žila se svými rodiči v Lošticích, v Antverpách pak pracovala jako sekretářka a překladatelka. V květnu 1940, když nacisté obsadili Belgii, utekla se svou rodinou do jižní Francie, kde všichni zůstali téměř celý rok. Po prozrazení se dali opět na útěk a na krátký čas našli bezpečí ve Španělsku a Portugalsku. V roce 1941 emigrovali do USA. Síla a rozhodnost Reginy pomohla k tomu, že jejich putování dospělo k zdárnému konci. Její syn Josef zaznamenal celou nebezpečnou cestu do deníku, který obsahuje podrobné zápisy z každého dne.

Sabina Günzig

se narodila v Lošticích roku 1901. Po příchodu do Antverp pracovala jako sekretářka a také působila v jazykové škole Takové štěstí jako sestra Regina neměla. Když nacisté v roce 1940 přepadli Belgii, Sabina s rodinou uprchla na francouzské hranice, kde však byli zadrženi, protože ona ani její manžel neměli belgické občanství. Museli se tedy vrátit zpět do Antverp.

Při razii na židovské obyvatele v září 1942 byli zatčeni a odvezeni do Osvětimi, kde oba zahynuli. Jejich dva synové Robert a Eugene unikli jen díky tomu, že v době zátahu byli na procházce s příbuznou. Ta je odvedla do bezpečí a ukryla je. V květnu 1946 emigrovali do Spojených států, kde se jich ujala teta Regina.

Jacques Günzig

se narodil v Lošticích v roce 1904. Zvolil si docela jinou životní dráhu než jeho otec. Brzy po příchodu do Belgie přilnul k politickým levicovým proudům. Bojoval v občanské válce ve Španělsku. Tam se jemu a jeho manželce Rachel narodil syn Edgard. Válku všichni přežili a vrátili se zpět do Belgie. Po okupaci Belgie se Jacques a Rachel zapojili do protinacistického podzemního odboje. Pro syna i pro své tři synovce našli úkryty v křesťanských rodinách. Matka válku přežila, ale Jacques byl dopaden gestapem a poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl 28. července 1942 údajně při pokusu o útěk zastřelen.

Po válce Rachel zůstala věrná svému levicovému přesvědčení a přesídlila se synem Edgardem do Polska. Oba však byli brzy zklamáni životem v této zemi a v roce 1957 se vrátili zpět do Belgie. Edgard byl jedním z hostů nedělního otevření synagogy. Podědil dědovy geny; je autorem řady knih věnujících se teorii vzniku vesmíru a teorii relativity. Známý je i jeho syn Tomas, což je významný belgický spisovatel; čtyři jeho knihy vyšly i v češtině.

Hilda Günzig

se narodila v Lošticích v roce 1910 a ze všech dětí rabína Günziga měla největší štěstí. Rok po sňatku v roce 1930 přesídlila se svým manželem do Palestiny. Holocaustu tak unikla. Hilda a členové její rodiny se stali přímými svědky a účastníky zrodu státu Izrael.