Bývalá přednostka okresního úřadu: Lidé si mysleli, že poručí větru, dešti

Pamatujete si, co jste dělala 6. července 1997, v den, kdy povodeň začínala?
Pamatuji si to velice dobře. V ten den byla pouť na Boží horu u Žulové, byla jsem tam s maminkou. Večer začalo pršet. Volali hasiči, že mají hodně výjezdů, byli čerpat vodu z několika sklepů. Sledovala jsem, že situace je čím dál horší. Ve čtyři hodiny jsme se sešli v hasičské zbrojnici v Jeseníku. Oprášila jsem krizové a povodňové plány, které byly k dispozici, a nezbytné kontakty. S hasiči jsme se shodli, že situace bude složitá.

Byla jste v té době přednostkou okresního úřadu v Jeseníku. Co jste jako přednostka měla v případě povodní na starosti?
Můj úkol začínal v té chvíli, kdy povodně přesáhly rozlohu obcí. To znamená, když více obcí řeklo, že situace je nad jejich síly. Že možnosti, které mají, nejsou dostačující, a že je třeba činnost nějakým způsobem koordinovat a požádat na vyšších místech o pomoc. Mým úkolem bylo aktivizovat krizový štáb. Ten čítal obce, kterých se velká voda bezprostředně týkala, ale i hasiče, policii, energetiky, plynaře, vodaře a tak dále. Protože tady v údolí s velkou vodou souvisí v podstatě všechno.

Jedna věc byla, co jste měla na starost, a druhá, co jste v krizové situaci mohla reálně dělat.
Z telefonátů a ohlasů od lidí si člověk zpětně uvědomí, že lidé si pořád myslí, že poručí větru dešti. Jako by nechtěli přijmout realitu, že voda z nebe padá, bude padat a nedá se zastavit. Neustále dokola například čerpali vodu ze sklepů a marně jim vysvětlovali hasiči a posléze i já, že je to zbytečné, protože vody bude ještě víc. Možná je to nedostatek zkušeností, možná nedostatek představivosti, že nechtěli realitu vnímat. Že je třeba myslet na to, jak zachránit životy a majetek. Sbalit si doklady a cennosti a říct: ‚S pokorou vycouváme, protože teď už to nezvládneme.'

Na druhou stranu, pro lidi to byla absolutně nová situace. Byly tu v minulosti podobné povodně?
Řekla bych, že spíše lokální povodně. Pokud budu hovořit za Českou Ves, zapršelo třeba na Priessnitzovém potoku. V padesátých letech byla podemletá železnice a vyplavená část obce Priessnitzovým potokem, takže se na něm vybudovaly kaskádovité zdrže. Jenže si tam lidé udělali zahrádky. Navíc se pod celou tou lokalitou postavilo okálové sídliště. Je to úsměvné, jsme rozumní lidé? Česká Ves se od Jeseníku odtrhla (na počátku 90. let, pozn. red.), de facto jsem ji znovu zakládala. Připravovaly se základní normy mimo jiné i povodňový plán, takže jsem o některých protipovodňových opatřeních věděla. Bohužel nebyly udržované a dnes se to děje znovu. Kolik peněz se dá do protipovodňových opatření, ale pak už se nesleduje jejich stav. V tomto jsme takoví nedůslední.

Pro představu, které obce povodeň nejvíce postihla?
Pokud půjdu po toku vody, nejvíce postihla Bělou, Českou Ves, Písečnou, Mikulovice. Samozřejmě i Jeseník, ale ten trošku jinak, voda jej zalila spíše menším proudem, zato plošněji.

Vybaví se vám nějaké silné momenty z povodní před 15 lety?
Silné momenty jsou, když vidíte, jak voda užírá barák, který najednou zmizí. Když vidíte krásný potůček, vůbec si neuvědomíte, že to může být velmi nebezpečný živel, před kterým je třeba mít opravdu velkou pokoru.
Jeden ze silných momentů také byl, když chtěl starosta Mikulovic odstřelit splav pod kostelem. Ale podařilo se spojit s odborníky a nakonec k tomu nedošlo. Intuitivně jsem cítila, že by to byla katastrofa pro celou dolní část obce i pro Polsko. Protože když máte přehradu a naprosto neřízeně ji pustíte, co udělá? Je to obrovská vlna. Detonace by mohla způsobit cokoli.

Zasáhla povodeň vás osobně, například váš dům?
Ano, tady mi ho vyfotil soused (ukazuje fotografii zaplaveného domu). Nejen náš dům, ale víc se jich ocitlo na ostrově, takže byl problém se odtamtud dostat. Když se má rodina evakuovala, nebyla jsem doma. Do dneška jsem některé věci nenašla. Ale o život jsme nikdo nepřišli.

Měla jste v těch dnech strach o své příbuzné?
Nevím. Prostě jsem v té chvíli věřila, že se nějak zabezpečí. Můj muž je dobrý organizátor. Samozřejmě si člověk občas na rodinu vzpomene, ale musíte přehodnotit priority. Bylo třeba pracovat, zařizovat, organizovat.

Táhlo vás to domů nebo jste měla tolik práce, že jste na to ani nemyslela?
Nemyslela jsem na to. Nebyl čas ani prostor. Bylo třeba například k benzínkám přestěhovat agregáty, bylo třeba zavést systém na výdej benzínu a nafty, aby jich bylo dost pro hasiče, sanitky. Člověka to vtáhlo, na další nebyl čas.

Pamatujete si, jak jste se vracela domů?
Šíleně mě zaskočilo, když jsem se dostala asi po dvou nebo třech dnech domů do České Vsi. Když jsem jela a posléze už jen šla tím zničeným údolí, protože projet se nedalo, byla jsem úplně vyřízená. Když neustále něco organizujete, tak to člověk ani nevnímá. Ale pak je prostě najednou ticho a vy se vracíte domů tím ránem. Tak to byla hrůza.

Když jste se vracela domů a viděla to zničené údolí, věřila jste, že se vše podaří v dohledné době obnovit?
Nevím, co je to dohledná doba. Ale vzhledem k tomu, že člověk je vesničan, žije nohama na zemi, tak ví, že když se chce, tak to jde. Technika už tenkrát byla na vysoké úrovni, projektanti dovedou tyto věci odborně řešit. Hlavou mi běželo, že musíme proces obnovy nastartovat. Že není možné se zaobírat tím, co bylo, ale je třeba připravit nějaké kroky a o obnovu se pokusit.

Může člověk v takových chvílích dát průchod svým emocím?
Jsem spíše praktický racionální typ, emoce je třeba nechat si na potom. Samozřejmě velmi smutný moment byl, když jsem se dozvěděla, že v Písečné šla jedna paní, chudák poctivý, v pondělí ráno do práce. Voda vymlela koryto v komunikaci a ta paní v něm prostě zmizela. Přesto, že ji lidé viděli, nedalo se jí pomoct. To bylo smutné, ale na druhé straně je dobře, že zahynul „jenom" jeden člověk. Když vezmu v úvahu to nebezpečí, považuji to za malý zázrak.

Jak se k vám v prvních dnech po povodni dostávala pomoc? Silnice z vnitrozemí byly prakticky zničené…
Vznikal letecký most. To bylo skvělé. V Jeseníku je ozdravné sanatorium pro piloty, takže oni to brali jako kus svého prostoru. Vnímala jsem, že přesně ví, kudy letí, protože měli krajinou prochozenou. Voda, toaletní potřeby a vše, co se týče čištění, se sem dostalo tím leteckým mostem.

Pomáhala zde také armáda. Jak její působení hodnotíte?
Bylo úžasné spolupracovat s panem generálem Voznicou či s panem Klímou. Bylo opravdu příjemné, když člověk zvedl telefon a řekl krizovému štábu nebo generálu Voznicovi ‚potřebujeme to a to' a ono to bylo. V té době existovala velká solidarita a ochota spolupracovat, postranních úmyslů jsem moc neviděla. Dobrá byla i spolupráce a pomoc od jednotek civilní ochrany. Ty zde pobyly podstatně déle a při odstraňování následků povodně udělaly kus dobré práce.

Podařilo se někdy vyčíslit celkové škody na obecním, státním a soukromém majetku? Řádově se jednalo o dvě miliardy korun. Samostatný okres Jeseník vznikl v roce 1996 a už o rok později jej postihly velké povodně. Musela to pro vás být velká zkouška ohněm.
Zkouška přišla už na jaře, kdy se v lázních stal známý výbuch (ve foyer sanatoria Priessnitz spáchal sebevraždu trhavinou bývalý zaměstnanec Synthesie Semtín – pozn. red.). Tehdy jsme si uvědomili, že mohou přijít různé situace, které nás mohou zaskočit. To byla taková první zkouška, kde se víc oťukaly základní složky integrovaného záchranného systému: hasiči, policie a záchranná služba. I povodně byly určitě zkouškou, ale musím říct, že všichni byli skvělí a výborně se s nimi spolupracovalo. Jednou provždy jsme se dohodli, že nebudeme říkat, co nejde.

Byla by taková spolupráce možná i dnes?
To nevím, tenkrát byla svízelná a spolupráce s Povodím Odry. Teď mi z toho naskakuje husí kůže, protože se vše centralizovalo. Mají tu obrovské majetky a odpovědnost vůči ostatním, ale nemají tu téměř žádné prostředky. To samé ČEZ, plynaři. Teď jsou všichni pryč.
Věřím, že se povodeň nebude opakovat, ale bylo by to neštěstí. Protože by tu nebyli kompetentní lidé. Podle mého názoru je to dost nezodpovědné. Právě proto se snažím angažovat v občanské společnosti. Protože když si nepomůžeme sami, v určité chvíli nám nikdo nepomůže.

Když srovnáte povodeň z roku 1997 s tou z roku 2009, v čem byla jiná a v čem podobná?
Ta v roce 2009 byla jiná například v tom, že neziskové a organizace, ačkoli s nimi krizový štáb moc nepočítal, byly už natolik zkušené, že se vnutily. Přišly a nabídly spoustu pomoci a služeb v terénu. Vím to proto, že jsem angažovaná v Červeném kříži. Potkala jsem se s Adrou, Člověkem v tísni, Charitou. Dohodli jsme se, rozdělili si rajóny. Myslím, že tyto organizace mají už dnes s krizovými situacemi velké zkušenosti.
A co bylo tenkrát jiné a atypické, je technologie spojení. V roce 2009 spojení přes mobily a internet fungovalo, zatímco v roce 1997 nám sem poslali Bezpečností a informační službu, která měla zabezpečit spojení a mohla pracovat v terénu. Pomohla s rozvážkou a doplňováním zejména zdravotnických věcí.

Pokud by přišly povodně jako v roce 1997 přišly nyní, byla by situace podle vás lepší nebo horší?
Myslím, že by byla lepší, protože řeka je zprůtočněná. Navíc i opěrné stěny jsou pevné, takže fakt, že údržba není nic moc, se neprojeví. Mělo by se na ni tlačit. Vlastník by měl deklarovat, jak vodní tok udržuje. Nemohu to říct na sto procent, protože už se pohybuji trošku mimo, ale myslím si, že to nefunguje. Bohužel nejsme důslední. Něco nechme přírodě, ale to, co potřebujeme a co nás ohrožuje, to si udržujme.

Milena Novotná

Narodila se v České Vsi v rodině soukromého zemědělce. Vystudovala Vysokou školu báňskou v Ostravě. Do roku 1990 pracovala v Rudných dolech Jeseník. Poté vstoupila do veřejné správy: nejprve zřizovala Úřad práce v Jeseníku, pak se stala starostkou České Vsi a posléze byla první a zároveň poslední přednostkou Okresního úřadu Jeseník.

V současnosti je v důchodu, ale stále se angažuje v občanské společnosti. Je členkou KDU-ČSL, Červeného kříže a České křesťanské akademie. Je vdaná, má tři děti, osm vnoučat a jednoho adoptivního syna v Indii. V roce 1997 získala státní vyznamenání. Prezident Václav Havel jí propůjčil Medaili za zásluhy II. stupně.