Nebýt jich, nikdy by se nenarodil, protože jeho babička Edith by spolu s většinou svých příbuzných zahynula za války v Osvětimi. Ale osud stál při ní. Přežila, a tak se osmnáctiletý Američan Jesse ocitl minulý týden ve skupině studentů, kteří v rámci studijní cesty po židovských komunitách navštívili Loštice a Úsov.

Věděl, kam přijíždí. Od své babičky, které je už třiadevadesát let a žije v Cincinnati, věděl, že dětství prožila v zemi uprostřed Evropy. Vyrůstala v Huzové nedaleko Uničova, kam se její matka provdala do rodiny Knöpflmacherů, ale prázdniny trávila většinou u babičky a dalších příbuzných v Mohelnici a v Lošticích. I když se v rodině mluvilo německy, všichni uměli velmi dobře česky a Jesseho babička tuto řeč dodnes ovládá, přestože ji aktivně šedesát let nepoužívala.

Přečtěte si:
Studenti z Izraele přijeli poznávat Úsov a Loštice

Osvětim a pochod smrti přežila z nejbližší rodiny jako jediná. Marně po válce čekala na návrat otce, sourozenců a manžela, za kterého se provdala v roce 1937. Nakonec se vzpamatovala a podařilo se jí obnovit rodinnou firmu na výrobu likérů v Olomouci.

V roce 1947 za ní přijel z USA bratranec jejího zemřelého manžela, ovdovělý Gustav Karter. Projevil obavy o budoucnost Československa, nabídl jí sňatek a chtěl, aby se Edith odstěhovala do Ameriky. Nejprve odmítla, Gustav ale přesto dokázal zařídit formální dokumenty o sňatku, aby mohla Edith v případě potřeby snadněji vycestovat.

Už brzy toho využila, protože komunisté její firmu znárodnili. Požádala o pas a vystěhování za Gustavem do Spojených států. Vystěhování ji nebylo umožněno, ale návštěva ano, takže majetek si s sebou vzít nemohla. Z návštěvy se už nevrátila. S manželem žila v Cincinnati a pomáhala mu vychovávat jeho dvě dcery.

V roce 1951 se jí narodila dcera Deborah, Jesseho matka

Narození dítěte byl dar z nebes, s ničím takovým už Edith nepočítala, protože po návratu z koncentráku jí lékař řekl, že už nikdy nebude mít děti. Prodělané útrapy a tyfus ji poznamenaly. Organismus se ale zázračně vzpamatoval, a tak je dnes na světě i Jesse Berkson.

Jeho otec je rabínem v Milwaukee. Jesse dokončil střední školu a před nástupem na univerzitu absolvuje teď roční pobyt v Izraeli ve studijním programu Kivunim. Studenti hodně cestují po světě a právě v těchto dnech jsou v České republice. V Lošticích a Úsově jim dělal průvodce Luděk Štipl z loštického sdružení Respekt a tolerance, které se zabývá historii židovských komunit v regionu. Loni na podzim Luděk Štipl navštívil paní Edith Carterovou v Americe a setkal se i s její dcerou Deborah Berksonovou.

„Když paní Deborah zjistila, že studenti mají na programu i návštěvu Loštic, volala mi a prosila mě, abych se jejímu synovi věnoval. I on mi před příjezdem volal a prosil o setkání s naším sdružením. Moc času jsme sice s ohledem na program celé skupiny neměli, ale stihl jsem mu v rychlosti ukázat dům v Třebovské ulici, kde bydlel jeho prapradědeček Edmund Ziegler a kde se narodila jeho prababička Olga, a také dům na mohelnickém náměstí, kde před válkou bývala židovská modlitebna. V Lošticích jsem mu ukázal dům v Žadlovické ulici, kde jeho babička pobývala o prázdninách u svých příbuzných - rodiny Ecksteinovy,“ řekl Luděk Štipl. Ecksteinovi se před válkou zabývali výrobou tvarůžků. A tvarůžky snad poprvé v životě ochutnal Jesse na loštické radnici, kde skupinu přijal starosta Ctirad Lolek.

Jess zná historii své rodiny důkladně

„Hned od prvního okamžiku bylo jasně vidět, že má Jesse opravdový vztah k rodinné historii a že ke svým moravským kořenům chová zvláštní úctu. Ta je určitě umocněna velmi kladným vztahem k babičce - paní Edith Carter Knöpflmacherové. O svém dětství a návštěvách u příbuzných v Mohelnici a Lošticích mu často vyprávěla, takže jeho obeznámenost se jmény předků a míst je nezvykle dobrá. Dokonce se svěřil, že ho babička učila i češtinu,“ pokračoval Luděk Štipl.

V synagoze v Lošticích zaujaly Jesseho především starobylé dřevěné lavice. Jednotlivá místa v lavicích jsou totiž dedikována rodinám z Loštic a okolí, které se staly obětí holocaustu. Tři z míst jsou věnována právě příbuzným Jesseho předků. Se zájmem si prohlížel jejich jmenovky, fotografie, dokumenty a drobné předměty, které jsou v dřevěných schránkách lavic uloženy.

„Návštěva Loštic, to krásné přijetí a také přivítáni na radnici mě příjemně překvapilo a dojalo,“ řekl mladý Američan. Také ostatní studenti znali základní informace o jeho rodinné historii i o knize Hodiny rozjímání, díky níž se před rokem členové sdružení Respekt a tolerance seznámili přes oceán s Jesseho rodinou. „Ten řetězec podivuhodných náhod mi připadá neuvěřitelný,“ kroutil hlavou mladík.

Knihu Hodiny rozjímání napsala v roce 1854 Fanny Neuda, manželka loštického rabína. Kniha byla přeložena do několika jazyků a dočkala se více než třiceti vydání včetně amerických.

Před několika lety ji v jednom americkém antikvariátu objevila Dinah Berland, editorka z Los Angeles, a rozhodla se knihu znovu vydat. Při pátrání po autorce se přes internet dostala k loštickému sdružení Respekt a tolerance, a v roce 2006 dokonce přijela do Loštic.

Kniha vyšla v létě 2007 v New Yorku pod názvem Hours of Devotion

Dinah zahájila sérii přednášek o své knize a tu první se rozhodla uspořádat ve městě Milwaukee ve Wisconsinu, kde jako dítě navštěvovala s rodiči synagogu. Když manželce rabína po telefonu vysvětlovala svůj záměr, nestačila se divit.

„Moje matka Edith Carter Knöpflmacherová pochází z Loštic, dokonce jsme s ní Loštice před lety navštívili. Matka se narodila v roce v roce 1914, je ještě na světě a určitě si s vámi o Lošticích ráda povypráví,“ řekla jí rabínova žena Deborah. Dinah se starou dámou okamžitě navázala kontakt a zjistila, že paní Edith knihu dobře zná. Vzala si ji s sebou i při transportu do koncentračního tábora. Dinah vzápětí zprostředkovala také kontakt se sdružením Respekt a tolerance.

Další z náhod v celém příběhu je cesta skupiny studentů z Izraele do Evropy a taky do Loštic. Jako by tam osmnáctiletého Jesseho Berksona přivedla neviditelná ruka prozřetelnosti, aby spatřil kraj svých předků.

„Byl to pro mě silný zážitek. Asi mi nějaký čas potrvá, než se se všemi těmi zážitky a náhodami vyrovnám. Do Loštic bych určitě rád znovu přijel,“ řekl Jesse. Po návratu do USA chce studovat na univerzitě politické vědy.

„S panem starostou jsme se shodli, že nám ten kluk připadal takový domácí, jako bychom ho znali odjakživa. Nějak z něj prostě bylo cítit, že pochází z tohoto kraje,“ řekl Luděk Štipl a dodal: „Jesseho babička v hrůzných dobách holocaustu, kdy se nacházela na pokraji smrti, určitě ani nesnila o tom, že její americký potomek jednou bude svobodně cestovat po světě a že na jedné z těch cest usedne i do lavic synagogy, kam jako dítě chodívala.“