Komunistům zatápěl rád a pořád: Vladimír Hajný

Předchozí noc přitom strávil v policejní cele ve vile, kde sídlila Státní bezpečnost. Zatkli ho, když přicházel domů, protože si mysleli, že pojede na tryznu za Zajíce do Vítkova.

Pro vládnoucí moc byl Hajný známou firmou. Režimu sice drobně, ale pravidelně zatápěl. Nedal pokoj, zvlášť když ho jako nespolehlivého vyhodili z výzkumného ústavu pro průzkum půd.

V sedmdesátých letech tři roky vydával vlastní nelegální časopis Res Publika, v roce 1985 podepsal Chartu 77 a zároveň se vrátil k vydávání časopisu.

„Množil jsem ty stránky přes průklepák na stroji. To už jsem ztratil zábrany, protože se zdálo, že režim spěje ke konci. Když umřel Brežněv, začal jsem na výročí osvobození vyvěšovat do oken čtyři vlaječky: vedle sovětské i americkou, anglickou a francouzskou. Manželce dalo hodně práce, než sešila modrobílé pruhy a vystřihla a našila ty desítky drobných hvězdiček na vlajku USA,“ vzpomíná s pobaveným úsměvem Vladimír Hajný.

Dříve narození určitě ocení, jaký kus odvahy znamenalo poslat v roce 1988 nebo na jaře 1989 na okresní národní výbor či na velitelství sovětských vojsk žádost o odstranění Stalinova pomníku, o přejmenování ulice Lidových milicí zpět na Langerovu nebo o návrat Masarykova pomníku či jeho jména do názvu náměstí Pionýrů.

Pod příslušné petice se mu podařilo sehnat v regionu desítky podpisů. Buď dostal jen krátkou odpověď, nebo si ho úředníci pozvali a diskutovali s ním.

„Ale dřív jsem zažil několik výslechů na StB. Nikdy mě tam sice nebili, ale vyhrožovali mi tím. Nakonec mě ale přece jen zmlátili. Bylo to v Praze na demonstraci při výročí okupace v roce 1988,“ říká Vladimír Hajný.

Byl jeden z mála, kterému se podařilo dostat majitele obušku před soud. „Jmenoval se Šípek a měl nadvakrát smůlu. Jednak jsem si ho pamatoval z doby, kdy mě zatýkal na fóru Charty 77, jednak byl dobře vidět na záběrech z Národní třídy, kde v listopadu 1989 mlátil studenty. Dostal čtrnáct měsíců natvrdo,“ říká čilý sedmdesátník, který po válce přišel jako dítě s rodiči z Volyně.

Vývoj dvaceti let od převratu hodnotí s velkými výhradami. Vadí mu, že téměř nikdo nebyl odsouzen, že restituce byly jen částečné, že někteří političtí vězni se dodnes nedočkali rehabilitace.