VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mengele jej vzal na "pokusy". Osvětim přežil i s bratrem, ostatní zavraždili

Mohelnice – V pátek 27. ledna to je dvaasedmdesát let od osvobození koncentračního tábora v polské Osvětimi. Tak jako vždy bude Jiří Fišer z Mohelnice vzpomínat na své blízké, které v táboře nacisté zavraždili.

27.1.2017
SDÍLEJ:

Jiří Fišer z Mohelnice přežil i se svým bratrem dvojčetem peklo koncentráku v OsvětimiFoto: DENÍK/Petra Pášová

Bylo mu teprve osm let, když se spolu s bratrem, jednovaječným dvojčetem, do Osvětimi dostal.

Pro své pokusy si je tam, tak jako stovky dalších, vybral nacistický lékař Josef Mengele.

Oba s bratrem přežili a 27. ledna 1945 se dočkali osvobození.

„Na rodinu si vzpomenu pokaždé, zapálím jim svíčku. Je to pro mě významný a sváteční den. Hodně vzpomínám, dívám se na fotky a na dokumenty v televizi. Jsem pozvaný i na slavnostní konferenci do Prahy," říká v rozhovoru pro regionální Deník Jiří Fišer.

Jaké vzpomínky se vám při myšlenkách na osvobození vybavují?
Je jich hodně. Vracím se třeba na začátek, jak jsme jako děti přijeli do Terezína. Jeli jsme tam s tetou, sestrou, mým bratrem a bratrancem. Matka přijela z Přerova až o dva měsíce později. Dva roky jsme tam žili, byla tam v podstatě volnost. Dokonce jsme pomáhali strýci Richardovi, který tam měl výkrmnu prasat a dělal krmiče. Dělal to, co před válkou doma. Bylo tam volněji než pak v Osvětimi, s bratrem jsme se dokonce snažili utéct.

Povedlo se vám to?
Povedlo a velmi často, ale nebylo to bez následků. Pomáhali jsme strýci třeba se senem, sedli si nahoru na kupu a rádi jsme se zpět svezli. Občas se ale stalo, že nás vrátný načapal, jak se vracíme, a to jsme pak dostali pořádný výprask.

Jak se vám žilo v Terezíně?
My jsme tam přijeli dost brzo, v dubnu roku 1942. Nemohli jsme vědět, že koncem roku 1943 se otevře pro děti škola. Nás se to ale netýkalo, museli jsme pracovat podobně jako vězni. Vstávali jsme brzy, škrábali brambory, což byla ještě dětská práce. Taky jsme uklízeli dvůr.

Sourozenci Josef, Věra a Jiří.Sourozenci Josef a Jiří. Sestra Věra (uprostřed) ani maminka Emilie Osvětim nepřežily. Tatínek Arnold zahynul už v roce1941 v koncen­tračním táboře Neungamme, kam jej nacisté zavřeli za odbojovou činnost. Autor: Archiv J. Fišera

Ty vyšší zasáhly kulky

Pak jste se v roce 1944 přesunuli do Osvětimi. Jaké to bylo tam?
Byl tam především velký hlad. Když mi dali šlupky od brambor, rozhodně jsem jimi nepohrdnul. Byly tam děti z celého světa, Maďarska, Rumunska, ze všech možných států. Byly tam i děti, které už přijely nemocné. Neumíte si představit, jaké to je, když kolem vás leží tolik dětí a přijde za vámi matka některého z nich a řekne, že její dítě umírá. Nešťastné mámy pak po celém lágru sháněly vitamíny. Třeba jablek bylo dost, jenže Němci je při selekci sebrali a zamkli do skladu. Byl velmi prostorný, jmenoval se Kanada a bylo tam spousta věcí.

Bylo možné se tam nějak dostat?
Celou dobu jsme věděli, že je tam velké množství jídla, chleby, čokolády, ovoce. Víte, v Osvětimi mít kus chleba znamenalo, že jste nejbohatší člověk. Kus chleba rozhodoval o žití a nežití. Nejvíc umírali ruští zajatci. Mrtvé je naskládali před vrata baráku a to byl hrozně nepříjemný pocit, když šel člověk kolem. Nedělalo mi to dobře, člověk stále musel myslet na to, že někteří už umřeli, a nás to nejspíš čeká taky. Sklad hlídali, okolo byly věže s kulomety. Přesto jsme se tam s bratrem jednou vydali, a to bylo taky poprvé, kdy jsem se jak se říká podruhé narodil.

Co se stalo?
Mě s bratrem, jednovaječným dvojčetem, si pod sebe vzal doktor Mengele, tak jsme byli živení o něco lépe než ostatní. Když jsme se do Kanady vypravili, nebylo to ani tak z hladu, ale ze zvědavosti. Jeden den večer udělali vězni na Kanadu útok. Chtěli vyrazit vrata a vzít si něco ze zásob.

Jak to dopadlo?
Lidi vrata provalili, byla tma a my s bratrem jsme po něčem chňapli a mysleli jsme, že to je čokoláda. Němci ale začali hned střílet, kulky nám lítaly nad hlavou. Byly to salvy, ale my jsme měli štěstí, že jsme byli malí, ti vyšší nad námi padali k zemi jako mouchy. Kvůli takové blbosti jsme málem přišli o život.

Co jste si ze skladu odnesli, byla to čokoláda?
Když jsme balík rozbalili, namísto čokolády jsme si odnesli cigarety. A co teď, nekouřili jsme. Ale i tak jsme toho využili. Chodili jsme mezi vězni a s těmi, co to přežili, jsme za cigarety směňovali čokoládu a chleba. Do Kanady se lidé zkusili dostat jen jednou, víckrát ne. Bylo nemyslitelné, aby se tam někdo dostal.

Odnaučil jsem se jíst maso

To ale není jediná dramatická vzpomínka na Osvětim…
To ne. Ono totiž neméně komplikované bylo se pak z Osvětimi dostat. Odjížděli jsme na nákladních autech a byla strašná zima, jeli jsme na otevřených korbách. Jsem si jistý, že tam jsem chytl artrózu a revma. Přijeli jsme do Košic, kde nás umístili do dětského domova a tam jsme byli dlouho. Od února až do září, kdy si pro nás přijel strýc a odvezl nás domů.

Jaké to tam bylo?
Žilo se tam bídně, byl tam hlad a chaos. Před válkou jsme měli hospodářství a slibovali jsme si, že až budeme osvobození, že budeme jíst pečenou husu a pít mléko. Jenže já jsem se vám tam odnaučil některé věci jíst. Dodnes třeba nejím maso, nic mi to neříká. Raději si vezmu buchty a čaj nebo něco moučného. Dlouho jsem se učil jíst třeba ovoce a první banán jsem viděl až po letech v Šumperku u mého strýce, který tam vlastnil velký hotel Praha. Nevěděl jsem co to je. Popravdě, už nikdy jsme se neměli tak dobře, jako před válkou.

K pétépákům a do dolu

Kam váš život po válce dál směřoval?
Po osvobození jsme se vrátili domů, začal jsem opět chodit do školy, jen jsem měšťanku musel zvládnout za dva roky a pak jsem nastoupil na střední vojenskou školu. Chtěl jsem jít do Ostravy na leteckého mechanika, jenže studium zrovna zrušili, a tak mě čekalo dělostřelecké učiliště v Hranicích. Stále jsme byli v Libavé, byla tam zima a sníh. Vrátila se mi nemoc z koncentráku, měl jsem artrózu už čtvrtého stupně, a tehdy mě poslali sloužit k bojovému útvaru do Rakovníka. Byl to komunistický lágr, kde nic neuznávali. Okamžitě mě přeřadili k takzvaným PTP, tedy Pomocnému technickému praporu a poslali mě do Horní Suché do Ostravy, do dolu Gottwald.

Jak dlouho jste tam fáral?
Byl jsem tam skoro rok. Hrozná práce a také jsem tam málem přišel o život. Byla tam šachta s pásem, kam se rubalo uhlí a jednou se kámen zachytl za ventil od uzávěru vzduchu a urazil ho. Okamžitě se začalo prášit, nebylo kam utéct. Kdyby tehdy někdo vzduch vepředu nezastavil, tak jsem se tam udusil.

Ale to nebylo naposledy, kdy se vám stala podobná příhoda…
Už na vojně mi říkali, že mám srdeční vadu. Před lety jsem prodělal infarkt a letos je to přesně sedm let, co jsem se potřetí narodil. Ten den jsem si šel pro recept na prášky na srdce k praktické lékařce. Sedl jsem si do čekárny a najednou mi klesla hlava, začal jsem zrychleně dýchat. Sestra si toho naštěstí přes kamerový systém v čekárně všimla a tak mě s paní doktorkou začaly oživovat. Kdyby jich ale nebylo, tak už jsem tady dnes nebyl. Tehdy jsem se zase znova narodil. Paní doktorce Radové a sestřičce Plhákové z Mohelnice chci moc a moc poděkovat.

Zájem o svědectví je, přistavovali židle

Váš život je plný silných momentů a překážek, jak jej s odstupem hodnotíte?
Když jsem byl v Osvětimi, nevěřil jsem, že ta doba skončí. Ptali jsme se tety nebo rodičů, kdy pojedeme domů, ale nikdo to nevěděl a pak jsme už ničemu nevěřili. Později jsem nikdy nepřemýšlel o tom, jestli budu mít život dobrý nebo špatný. Už několik let jsem v důchodu a nenudím se. Je stále hodně lidí, kteří chtějí informace z doby války. Natočil jsem dva filmy, dal několik rozhovorů.

Jezdíte ještě do škol, dělíte se s mladšími o to, co jste prožil?
Ano, stále o to někdo má zájem a školy mě zvou. Několikrát jsem třeba byl v Uničově na gymnáziu, kde nás všichni pozorně vyslechli, měli dotazy. Nejvíc se ptají jaký to byl život, co jsem dělal, jak jsem pracoval a koho jsem potkal.

Je podle vás důležité historii lidem připomínat?
Řekl bych to takhle: je to velmi důležité pro ty, kteří o to mají zájem. Pro ty, které to nezajímá, je to jako bych házel hrách o zeď. Strašně mě ale potěšila beseda v mé rodné České Třebové, kam jsem byl dvakrát pozvaný. Naposledy to bylo v tamním kulturním domě v sále pro sto lidí a čekali jsme, že přijde tak dvacet lidí. Nakonec jich bylo okolo dvou stovek, museli ještě přistavovat židle, bylo plno. To mě moc potěšilo.

Jiří Fišer• narodil se 7. ledna 1936 v České Třebové
Jiří Fišer z Mohelnice přežil i se svým bratrem dvojčetem peklo koncentráku v Osvětimi• otec Arnold Fischer se zapojil do odboje v České Třebové, zahynul 17. května 1941 v koncen­tračním táboře Neungamme
• v dubnu 1942 dvojčata Josef a Jiří transportovali do terezínského ghetta
• strýc Emil a Bedřich Fischerovi utekli z transportu do Osvětimi
• 15. května 1944 chlapce Fischerovy transportovali do Osvětimi, během selekce si je k výzkumu vybral Josef Mengele
• matka Emilie Fischerová a sestra Věra Fischerová zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 v osvětimské plynové komoře
• po válce žili Jiří a Josef Fischerovi v Nesovicích
• v roce 1956 změna příjmení z Fischer na Fišer
• bratr Josef zemřel v roce 2011
Zdroj: www.pametnaroda.cz

Autor: Petra Pášová

27.1.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jak reklamovat koupený dům či byt

Zábřeh urval proti Přerovu první výhru sezóny
21

Sulko začalo proti Přerovu parádně, potom se bálo o výsledek

Mohelnice dala tři góly, přesto s Líšní doma neuspěla

Přestože v sobotním domácím utkání proti Líšni dali tři góly, tak neuspěli. Nově složený celek Mohelnice se na úvod letošní MSFL stále hledá, po třech duelech má na kontě jediný bod.

Losiny opět vítězně, Dubicko je stále na nule

Ani na třetí pokus se nováček krajského přeboru z Dubicka nedočkal bodového zisku, když prohrál na hřišti Velkých Losin. Lázeňský tým naopak uspěl potřetí v řadě.

AKTUALIZOVÁNO

Nehoda na D1 zablokovala tah z Olomouce na Ostravu

Pět hasičských jednotek zasahovalo v sobotu před druhou hodinou odpoledne u hrozivě vypadající nehody na dálnici D1 mezi Olomoucí a Ostravou, a to poblíž sjezdu na Bělotín. Nákladní vůz s cisternou dostal z dosud nezjištěných příčin smyk, narazil do svodidel a začal hořet.

Billboardy musí od silnic pryč, nepůjde to lehce

Už jen dva týdny zbývají do chvíle, kdy by z dálnic a silnic první třídy měly zmizet bill-boardy. Novela zákona o pozemních komunikacích určuje kolem důležitých cest ochranná pásma, v nichž nesmějí poutače stát a rozptylovat motoristy. V Olomouckém kraji je takových míst několik a krajský úřad se už nyní obává soudních tahanic o to, aby poutače z blízkosti silničních tahů zmizely.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení