Na dráhu Arnošt Juránek nastoupil v roce 1983. Jeho prvním působištěm byla stanice Podlesí u Malé Moravy. Železnici zůstal věrný doposud. Jako nádražáka a místního patriota jej před dvěma lety zasáhl konec provozu osobních vlaků na trati z Hanušovic do Dolní Lipky.

Poslední motorák tehdy na nádraží v Dolní Lipce vítala muzika. Když se spoj vracel na Moravu, dlouze houkal do tmy. „Chtěli jsme ukázat světu, že nám není jedno, že tu trať zavírají," poznamenává Arnošt Juránek.

„Žena mi pořád říká: Nikde neříkej, že se ti chtělo brečet, jsi padesátiletej chlap. Ale prostě to je dojemná situace. Ani ve snu nás nenapadlo, že železnice, pokud nevykazuje obraty jako mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, je pro někoho zbytečná," odkazuje železničář na rozhodnutí Pardubického kraje z roku 2011 nahradit osobní vlaky autobusy.

Petici za záchranu železničního provozu na českomoravském pomezí tehdy podepsalo čtyři a půl tisíce lidí. Arnošt Juránek s kamarádem přemýšlel, jak s takovým závazkem naložit.

„Kolega tehdy říkal, že začneme tím, že na tu trať upozorníme. Vede krásnou horskou krajinou, má dva tunely," popisuje padesátiletý železničář impulsy, které vedly k založení klubu Moravská pohraniční.

Web klubu dnes slouží jako virtuální kronika. Jeho návštěvníci si mohou prohlédnout historické fotografie nebo si prolistovat pamětní knihy železničních stanic.

V letošním roce Arnošt Juránek stál u vzniku studie nových železničních zastávek. Ty současné byly postavené ještě za rakousko-uherské monarchie a často leží mimo obce. Nová nástupní místa by na železnici přitáhla více cestujících.

„Před sto čtyřiceti roky bylo normální jít čtyři kilometry na vlak. Jak se říká v jedné hře Járy Cimrmana: Bydlel blízko u dráhy, přes les byl za hodinu na nádraží. Tak to bohužel platí o Vojtíškovu, o Horní Lipce," říká Arnošt Juránek.

Spolu s dalšími členy klubu by chtěl dosáhnout také obnovení celotýdenního provozu na trati z Hanušovic do Dolní Lipky. Motoráky se na ni sice vrátily, jezdí ale jen o víkendech.

Rodák z Vojtíškova u Hanušovic přiznává, že podhorská železnice je pro něj srdeční záležitost. „Byli bychom špatní železničáři, kdybychom se nebáli o svoji práci," uzavírá Arnošt Juránek.