Od března 1971 žili ve Švýcarsku, kde si časem vybudovali úspěšnou firmu. V roce 1994 se vrátili do Mohelnice, kde si Miroslav Marek předtím koupil od města svůj rodný dům a opravil ho. Dál úspěšně podniká a šéfuje také místnímu cechu recesistů Přáparočob. V podobném působil ve Švýcarsku.

Jak jste prožívali ty první Vánoce v cizině?
Bylo to v utečeneckém táboře na jih od Říma. Nebyli jsme ještě manželé, takže jsme nemohli být spolu. Vánoce slavila ta pestrá směs cizinců v jídelně tábora, každý dostal jako dárek tři tisíce lir, což stačilo asi na tři dny na jídlo. Díky tomu, že bylo kolem hodně lidí, neměli jsme čas smutnit. Horší to bylo ty další Vánoce ve Švýcarsku, kdy jsme byli už sami dva. To jsme hodně vzpomínali na rodiče. Smutek trochu vyvažovaly plné stoly a to, že jsme už nemuseli do fronty na banány.

Jak slaví Švýcaři Vánoce a Nový rok?
Stejně jako u nás se schází rodina, večer se rozdávají dárky a jde se na mši. K jídlu se podává švýcarská specialita – fondy anebo raclette, to je nakrájený sýr, který se nahřívá uprostřed stolu na pánvičkách. Jí se pomaličku a povídá se u toho. Silvestr je stejný jako u nás, jen prodej rachejtlí začíná striktně až 27. prosince a trvá jen tři dny, pak nastane zase přísný zákaz.

Kapra jste si na Vánoce neusmažili?
Ne, jedli jsme švýcarská jídla. Jen na Boží hod vánoční jsme nadělali chlebíčky a naše švýcarská kamarádka na ně užasle hleděla a tak jí chutnaly, že si jich pak deset nesla domů.

Vás prý oddával sám papež!
Ano. Do utečeneckého tábora dojížděl za námi český farář z Říma a ten nám domluvil svatbu ve Vatikánu, protože Italové by nás bez trvalého bydliště neoddali. Z výdělku načerno jsem koupil prstýnky a ženě svatební šaty a jeli jsme do Říma. Farář nás vzal vatikánskými zahradami do baziliky svaté Anny, kam se běžní turisté nedostanou. Už jsme seděli před ním, obřad probíhal, když se tam objevil starý muž. Farář řekl fotografovi, ať jde na chvíli pryč, a já jsem vzápětí poznal, že před námi stojí papež Pavel VI. To on nám kladl ty hlavní otázky obřadu. Proč se tam objevil, dodnes nevím, bylo to překvapení. Do dvou dnů jsme pak měli v táboře pokoj pro sebe.

Jak jste začínali ve Švýcarsku?
Do Kanady, kam nás posílali, se nám nechtělo, chtěli jsme zůstat v Evropě. A tak jsme vlastně nelegálně překročili hranice do Švýcarska. Do dvou dnů jsem už seděl za rýsovacím prknem jako konstruktér vzduchotechniky, později ze mě byl pojišťovák, podnikat jsem začal až v roce 1979. První tři roky jsme byli pořád ve ztrátě, ale pak se nám začalo dařit. Zakotvili jsme v Joně, městě na břehu Curyšského jezera.

V čem jste podnikali?
Mým koníčkem byl od dětství film a fotografie. Ve své provozovně jsem nabízel nejprve audiovizuální zpracování filmových záznamů, video tehdy ještě neexistovalo. V roce 1986 jsem začal spolupracovat s Kodakem a přibral zpracování fotografií. O dva roky později jsem k firmě MAM-Film přidal i velkoobchodní akciovou společnost, která se specializovala na videotechniku. Měli jsme opravdu zajímavé a velké zakázky - například kopírování videokazet pro deník Blick. Natáčel jsem také šoty pro televizi a reklamní filmy, a dokonce i záznam festivalu v Riu de Janeiru.

Co vás přimělo k návratu?
Chladnost Alp se trochu zrcadlí v lidech. V Joně jsem byl i po těch letech pořád cizincem, kamarády jsem měl z italské části země a přátelil jsem se s Němcem, který měl za ženu Švýcarku. Nikdy jsem se nepovažoval za ekonomického uprchlíka, štval mě komunistický režim. Když za mnou v prosinci 1989 přišli novináři a ptali se, co říkám tomu, že máme Havla na Hradě, odpovídal jsem: Skutečnost předstihla sen. Švýcarské podnikání jsme definitivně uzavřeli v únoru 1994, pak jsme dva měsíce balili, na konci dubna všechno naložili na náklaďák s vlekem a vydali se zpět do Mohelnice. Domů.

Nikdy jste návratu nelitoval?
Ne. Mám tu všechno, co jsem měl ve Švýcarsku. A taky přátele. I přes všechny těžkosti české reality nelituji.