„Začal jsem o tom uvažovat hned po srpnu 1968 a příchodu Rusů, kdy se znovu vrátila nesvoboda," vzpomínal Luděk Štipl.

Cesta za železnou oponu ale nebyla vůbec jednoduchá. Emigrovat se mu podařilo až na třetí pokus.

Nejprve se domluvil se svým kamarádem ze školních let, který už žil v Kanadě, že jim pomůže.

Získal i s rodinou povolení k cestě do Jugoslávie, kde se měli oba setkat.

Jenže se to nepovedlo. „Můj přítel Josef opravdu přijel a přivezl pro nás i letenky, přestože se kvůli tomu musel zadlužit. Recepční v hotelu, kde jsme bydleli, mě ale zapřela. Zřejmě čekala spropitné," popisuje, jak málo chybělo.

Druhá špatná zpráva následovala. Dopis od přítele Josefa, který psal, že ho cesta stála hodně peněz, že se na něj vykašlali a už ho nechce vidět.

Přesto to zkusil podruhé, opět přes Jugoslávii. Jenže vedoucí zájezdu hned na začátku všem sebral pasy a bez nich to nešlo.

Paradoxně mu to, že se dvakrát vrátil i s rodinou z Jugoslávie, pomohlo při třetím pokusu. Požádal přímo o cestu na západ – do Itálie – a uspěl. Hranice překročili Štiplovi v rychlíku do Vídně.

S viditelným smutkem v hlase pak Luděk Štipl vzpomínal na těžkou dobu v uprchlickém táboře v rakouském Treiskirchenu.

„Byly tam drsné podmínky. Ani jako rodina jsme neměli žádné soukromí, na pokoji bylo dvacet lidí. Byly tam i rvačky a krádeže, protože lidé neemigrovali jen z přesvědčení. Utíkali i zločinci," popisoval dojatě Luděk Štipl.

Nakonec vše dobře dopadlo. Když příteli napsal, že to nevzdal a je v Rakousku, usmířili se a on jim pomohl do Kanady. V roce 1980 cestovala celá rodina za oceán.

V příběhu děti hledaly negativa i pozitiva. Za ně většinou považovaly, že se rodině podařilo překonat železnou oponu.

„Já jsem jako plus napsal, že se pak vrátili zpátky do České republiky. Špatné muselo být, když museli do tábora pro uprchlíky v Rakousku," svěřil se školák Pavel Báča.

Během dne se ale žáci od svých pedagogů dozvěděli také o významných datech spojených se 17. listopadem od roku 1939 až do dneška.

„Vyprávěli jsme si o Opletalovi, Palachovi i Zajícovi i o železné oponě. Cílem je, aby děti pochopily, co to byly příběhy železné opony. Samy si pak říkaly, co by ztratily a získaly," vysvětlila učitelka Zdeňka Míčová.

Děti si také zkusily popsat emoce, které museli emigranti prožívat. Nelíbilo by se jim, že by přišly o kamarády, rodiče a domov. Jako příležitost v emigraci viděli školáci získání svobody, nových přátel, lepší život, radost, štěstí či klid.

Příběhy bezpráví prostřednictvím filmů, diskusí a výukových aktivit přinášejí do škol důležitá témata a konkrétní příběhy lidí. Letos se konají už dvanáctým rokem. Jsou součástí projektu Jeden svět na školách, což je jeden ze vzdělávacích programů organizace Člověk v tísni.