REPORTÁŽ: Ryzáček je místem, které hřeje a pomáhá

V podání dětí, se kterými tu dnes trávím třetí den letního příměstského tábora to tak složitě nevypadalo.

Klárku poslechnu a dolů nakonec zvládnu nesletět, ale dá mi to pořádně zabrat a sem tam si i zapištím. Koník přesto bez zaváhání šlape v rytmu dál, a tak to nevzdávám a nakonec se dokonce odvážím zkusit i holubičku.

Právě jsem jakž takž obstála v jedné z aktivit s využitím koní – v krasojízdě, kterou společně s hipoterapiemi, psychoterapiemi a dalšími činnostmi tady, v areálu neziskové společnosti Ryzáček ve Vyšehorkách u Mohelnice, provozují dnes a denně.

Svým působením se organizace snaží vytvořit kladné prostředí pro rozvoj zdravotně i sociálně znevýhodněných osob a jejich začlenění do společnosti i normálního života. Mládeži, dospělým a hlavně dětem pak poskytuje vzdělávání a smysluplné trávení volného času na čerstvém vzduchu.

Pomáhají i dobrovolníci

O veškeré fungování a klienty tu s láskou pečuje stálý tým čtyř žen – odbornic, v čele s Alenou Fritscherovou, která je zároveň zakladatelkou spolku. Těm pak pomáhají další spolupracovníci a v neposlední řadě dobrovolníci.

Největším pokladem, bez kterého by Ryzáček nemohl fungovat, je však momentálně šest spokojených a perfektně vycvičených koní právě pro účely hiporehabilitací.

Do našeho dnešního programu jsou zapojeni čtyři z nich. V útulné, senem provoněné kryté jízdárně se volně pohybují mezi námi. Den začínáme tím, že několik minut jen potichu pozorujeme z okraje haly jejich přirozené chování.

Vytvořit si vztah ke koním

Tábor i volnočasové kroužky pořádané v Ryzáčku se totiž nezaměřují pouze na jízdu v sedle. V první řadě děti učí koně znát a vytvářet si k nim vztah, což je, jinde často opomíjeným, základem veškeré práce nejen s těmito zvířaty.

Se čtrnácti dětmi proto společně koukáme, jak vedoucí klisna Kaila všechny popohání. Kam se hne ona, jdou i ostatní. Jen přátelská Saze zvědavě oždibuje dětem hlavy a zbytek svého stáda pozoruje z povzdálí.

Doba oběda se rychle blíží, a tak je nejvyšší čas vrhnout se do sedel. Nebo přesněji řečeno do madel, protože koně tu s klienty jezdí většinou pouze s tlumícími podložkami a právě madly – což jsou dva pevné úchyty, připevněné na záda koně popruhem, za které se dá za jízdy a při cvičení držet.

Roky má heboučký nos

Ještě předtím se ale koním musí vyčistit srst i kopyta. Připojuji se ke skupince kolem českého teplokrevníka Rocada, který se bez hnutí nechá kartáči drbat ze všech stran. Jeho klid mě udivuje. Samotné mi už jde z poskakování neunavitelných malých pomocníků hlava kolem, ale bývalý sportovec Roky jen chápavě stříhá ušima. Já se nemůžu odtrhnout od jeho heboučkého nosu, hladím ho po něm pořád dokola a těším se, co přijde pak.

Po krasojízdě a malinko křivé holubičce sklouzávám z koně příjemně znavená, ale přitom vysmátá a nabitá energií jistě na další týden. S milým a i přes chladné počasí hřejivým prostředím se mi loučí těžko. Nebýt kručení v břiše, na které jsem při těch všech zážitcích málem zapomněla. Asi by mě z Ryzáčka jen tak pryč nedostali.

Šárka Tomášková, studentka žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci