Zároveň ale vidí i nepatrné světélko naděje alespoň v tom, že se země po době úpadku a krize zase začne, zatím jen nepatrně a pomalými krůčky, zvedat. To vše vyčetla třiasedmdesátiletá paní Marie z útlé knížky, kterou vedle karet používá pro své předpovědi.

„Karty jsou osobní, ty se na obecnou předpověď nehodí. Můj dojem ale vychází i z toho, co cítím mezi lidmi. Stačí vejít do obchodu a vnímat nervózní atmosféru, která z nich vyzařuje. Pořád mají z něčeho strach. Není to pro mě nic příjemného,“ říká kartářka.

Ohmatanou ruskou novelku v bílé plátěné vazbě z roku 1964 převzala po smrti své maminky s celou její knihovnou. Ta podle vepsaného věnování dostala knížku od své kamarádky.

Okraje stránek jsou roztřepené a rozpíchané, jak do nich už stovky klientů vbodly nožík. Určí tím stránku, pak ukážou na některé místo textu a paní Marie ze slov v několik řádcích a jejich kombinací sestavuje svou předpověď. Sezení ale pokaždé začíná nejdřív kartami a složitým vzorcem, jak je vykládat.

„Chodí ke mně čím dál víc lidí, hlavně spousta nešťastných žen. Vyslechla jsem tu opravdu hodně složitých a těžkých osudů,“ říká kartářka nad sadou prastarých zprohýbaných karet, které rozkládá na stole už přes třicet let.

Aby se úplně nerozpadly, musela je všechny přelepit izolepou. Koupila si už novou sadu, ale hned zjistila, že s ní pracovat nedokáže.

Své klienty se snaží povzbudit, nasměrovat je k řešení, vlastně funguje tak trochu jako psycholog.

„Občas z toho ani nemůžu usnout. A není pro mě větší radost, než když mi později řeknou, že jsem jim pomohla.“

Velmi často slyší klienti od paní Marie radu: „Snažte se radovat ze života, z každé maličkosti, vždyť jsme tu jen na chvíli!“