Dámy v modrých, bílých a černých šatech se do Bílé Vody vrátily v pátek 7. září. „Dostala jsem se sem v roce 1984 a žila jsem tu sedm let. Když se začala stavět zdejší hostiárna, přijela jsem jako první, abych tu stavbu organizovala," vzpomínala dnes pětašedesátiletá sestra Bernardýna ze Společenství sester křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly.
Řeholnice do Bílé Vody „uklidil" komunistický režim. Tehdejším představitelům se odlehlá obec na polské hranici k tomuto účelu skvěle hodila. Postupně zde vznikla obrovská komunita, která v roce 1988 čítala 415 sester z třinácti kongregací. Řeholnice v obci obývaly devatenáct domů. Stovky jich zde také zemřely a jsou pochovány na místním hřbitově.
Řádové sestry žily v Bílé Vodě pod přísným dozorem, každý jejich pohyb mimo obec nebo návštěvu kontroloval správce. „Hlídal nás pan Janků. A když nemohl sám, poslal svého údržbáře. Vždycky se přišel podívat, jestli u nás nejsou nějací lidé, kteří by tu být neměli. Ale já jsem si z něho nic nedělala, nebyl to můj nadřízený," vzpomíná sestra Bernardýna.
Nepřímou zkušenost s internačními kláštery má i kardinál Dominik Duka, který muzeu v Bílé Vodě požehnal. Řeholnicí byla mimo jiné i jeho teta, která v několika podobných zařízeních žila. „Měli jsme tak možnost vidět, jak tyto internační domovy vypadaly. Řeholnice byly pod stálou kontrolou. Kontrolování byli také lidé, kteří sestry navštěvovali. Po návratu byli předvoláváni před státní bezpečnost, případně když cestovali autem, jejich vůz zastavila veřejná bezpečnost a kontrolovala, co se přiváželo a odváželo," řekl Duka.
Na roky strávené v Bílé Vodě vzpomínají řeholnice v dobrém. Sestra Daniela ze společenství Dcer Božské lásky hovoří o Bílé Vodě jako o nebi na zemi. Řada jejích spolusester dokonce vyjádřila přání, aby byly po smrti pochovány na zdejším hřbitově.
„Bylo tu krásně, je tu hezké prostředí. Kdybyste šel bydlet do Bratislavy, to byste viděl. Tam je to panelák na paneláku," přidává se sestra Bernardýna, původem Slovenka.
Muzeum Bílá Voda s podtitulem Historie izolace, internace a integrace se však nevěnuje pouze řádovým sestrám. Zajímavých momentů zasáhla do života obce v uplynulých staletí celá řada. Války o rakouské dědictví, pruská princezna Mariana Oranžská, která zde žila ve vyhnanství, zajatecké tábory v období druhé světové války, pochody smrti na jejím sklonku nebo odsun německy mluvícího obyvatelstva v polovině 40. let 20. století.
„Historie Bílé Vody je tak neuvěřitelná, že si zaslouží mít muzeum. Nejde ji jen tak přejít a nebrat na vědomí. Internace řádových sester je věc, na kterou se opravdu nesmí zapomenout," řekl starosta Bílé Vody Miroslav Kocián.
Podle jeho slov se nesmí zapomínat i na jiná příkoří, která jedni lidé páchali na druhých – například na pochody smrti nebo odsun, respektive vyhnání sudetských Němců. „Nesmíme dopustit, že byť je to nedávná historie, aby pro naše děti byla něčím vzdáleným jako husitské války," řekl starosta Kocián, který se o vznik muzea výraznou měrou zasloužil.