Je totiž dopředu jasné, že ať bude verdikt jakýkoli, přinejmenším jedna ze stran sporu ho zhrzeně odmítne přijmout. Nejde totiž jen o to, že v tomto učebnicovém případu tvrzení proti tvrzení (ani děti ve školce, hádající se nad rozbitou hračkou, by to nesehrály lépe) lze jen stěží odkrýt, jak to opravdu bylo. Jde i o způsob, jakým účastníci skandálu už od osudného čtvrtečního večera neúnavně komunikují s veřejností.

Odveta osmifinále fotbalové Evropské ligy: Glasgow Rangers - Slavia Praha, Ondřej Kúdela (vlevo) ze Slavie dostává žlutou kartu.
Jsme multikulturní tým. Hráči Slavie i s trenérem ve videu odsoudili rasismus

Přesně v duchu doby se totiž na sociálních sítích předhánějí ve výbušných prohlášeních, dojemných heslech a kousavých útocích. Cílem přitom není přesvědčit někoho o své pravdě na základě argumentů, ale sešikovat za sebou co nejhojnější zástup nekritických příznivců, kteří mají od začátku jasno. Rozhoduje jejich počet a hlasitost, ne fakta. Pánové z UEFA se mohou snažit co nejpečlivěji vážit konkrétní důkazy pro a proti a na jejich základě rozhodnout, je to ale v zásadě marné snažení.

Netýká se to přitom jen kopané. Jde o širší problém: střet „starého“ světa, kde se shromažďovaly důkazy a následoval nezávislý verdikt, a světa sociálních sítích, v němž jde o okamžité vjemy a pocity.

Rasismus se nevyhnul ani „zlobivému dítěti“ italského fotbalu Mariu Balotellimu.
Rasismus jako nekonečná šňůra. Pět případů, které zahýbaly světem fotbalu

Umberto Eco před časem vykreslil chmurnou vizi blízké budoucnosti, v níž soudy (třeba i fotbalové) fungují už jen jako jakási stafáž, zatímco o vině a nevině se rozhoduje na Twitteru. Tak daleko zatím nejsme, ale blížíme se…