Britský premiér Boris Johnson nerezignoval, když dováděl na covidových mejdanech. Ještě o tom lhal. Neporoučel se, ani když dostal pokutu. Křesla se drží, i když mu nedůvěru vyjádřila značná část poslanců konzervativního klubu. Jistě, je to britský problém, pro Česko z něj však plyne do jisté míry povznášející poučení. Ostrovní politická kultury nám byla dávána za vzor a teď je to skoro naopak.

Ministr zdravotnictví Roman Prymula skončil okamžitě poté, co byl načapán v době karantény ve vyšehradské restauraci. Pár výmluv si sice neodpustil, ale šlo to ráz na ráz. Podobně dopadli i účastníci dalšího flámu. Mezi nimi například poslanec a bývalá hokejová superhvězda Milan Hnilička.

Martin Komárek.
Dýchněte si pane řidiči

Chování Borise Johnsona (bez ohledu na rozdíl státnické velikosti) lze srovnat s výmluvami Stanislava Grosse. Když bylo odhaleno, že si na nový byt nemohl vydělat, zapletl se do šílené spirály lží. Nakonec o premiérství přišel.

Nelze zde nevytáhnout Andreje Babiše. V září, těsně před volbami, jde před soud. Je viněn z podvodu. Není tohle přesvědčivý důvod k tomu, aby sklapl kufry? Ne tak docela. V jiné zemi, dávané za vzor demokracie, se držel moci souzený předseda vlády. Jde o Izrael a Benjamina Netanjahua.

Kdy tedy skandál, aféra, lež, nemorálnost nutí politika odejít? Odpověď je, zdá se, nepovzbuzující. Padne jen ten, kdo je slabý. Odstoupil by Roman Prymula, kdyby ho nemilosrdně nepotopil tehdejší premiér Babiš? A nedovládl by zemi Petr Nečas, kdyby vyhodil z vládního úřadu policisty, kteří tam chtěli kontrolovat jeho milenku?

Martin Komárek.
Pomůže zákon proti lžím?

Političky a politici jsou cvičeni jako zápasníci MMA, aby bojovali až do konce. Použijí všechny chvaty a hmaty, aby se udrželi u moci.

Gentlemanská tradice odejít, když jsem chybil, už umřela i ve své pravlasti, Velké Británii.