V poslední době se ve veřejném prostoru objevili studenti vysokých škol, kteří organizovali kvazi okupační stávky na fakultách. Chtěli upozornit na klimatickou krizi. Nechávám nyní stranou mírnou nevhodnost pojmu „okupační“ v době, kdy jsme konfrontováni s ruskou okupací Ukrajiny, jde mi o jiné téma.

Michal Stehlík 
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Protesty studujících se totiž z velké části nevěnují jen samotné klimatické krizi. Významná část apelů, požadavků a hesel totiž cílí na pojem „kapitalismus“ jako na systém, který by měl být přímo odpovědný za klimatickou krizi. Dostáváme se tak od enviromentálního problému k politice či chceme-li, k společenskému charakteru celé věci. Zdá se, že řešení klimatu je v očích protestujících spjato s destrukcí systému, ve kterém žijeme. 

Předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová.
Chaos a bezradnost vlády

I politici samotní jsou v tomto pojetí ve vleku ekonomického systému, který je určuje a ovlivňuje. Ekologické téma se tak v očích kritiků a skeptiků propojuje s levicovou rétorikou – což ho může směrem k společenskému konsensu poškozovat a znemožňovat prosazení rozumných kroků. Jako by ze samé podstaty nemohl existovat „pravicový“ ekologický aktivismus a jakákoliv změna našeho přístupu ke klimatu je tak spojena s radikální politickou změnou.

Je pak ekologické téma podstatou názorového ukotvení protestujících, nebo zda se ekologie stává praporem pro kritiku systému, ve kterém žijeme. Jako by nebyla fatální sociální témata, která levice vždy měla za vlastní a ekologie se stala „beranidlem“ pro prosazování společenských změn. To však bezesporu neznamená, že by klimatické otázky a náš vztah k planetě nebyl skutečně klíčovým momentem budoucnosti celého lidstva. Pokud jej však kontaminujeme politickými nálepkami, dojde k neřešitelné situaci, kdy budeme více řešit politické koncepty a mnohem méně klimatickou podstatu.

Jan Štern
Tak dlouho se chodí se Džbánem pro vodu…

Odpůrci na straně levice mohou jistě argumentovat tím, že stav, v jakém je planeta, bezprostředně souvisí s tím, jak se chová člověk – a ten přece žije vesměs v kapitalistickém globálním světě. Je tomu ale skutečně tak? Čína patrně nepatří k čistým kapitalistickým systémům – a přece patří k těm státům, co znečišťují planetu naprosto brutálně.

Zdroj: Deník

Další otázkou je pak hledání alternativ. Prožili jsme si mnoho různých pokusů o socialistická či přímo komunistická řešení společnosti – a kromě perzekučního charakteru „revoluce“ jsme byli svědky toho, jak se komunistické Československo likvidačně chovalo k přírodě. Ostatně, jeden ze silných argumentů proti komunismu byl v roce 1989 právě ekologický. Včetně demonstrací v Teplicích a jinde. Klima a ekologie je jistě zásadní téma. Můžeme ho spojit s kapitalismem, jistě. Ale stejně tak ho můžeme spojit s chováním komunistických států. Není zde historická alternativa, která by vnímala planetu s respektem

. Pokud zůstane v centru pozornosti člověk a jeho blahobyt, je asi docela jedno v jakém systému žijeme – respektive na osud přírody to má dost podobné devastační dopady. Aktuálně vychází i u nás kniha Rainera Zitelmanna „Kapitalismus není problém, ale řešení“, kde se autor pokouší dokázat, že socialistické koncepty v historii selhaly. Každopádně v ní máme k dispozici ucelený pohled „z druhé strany“ ve smyslu obhajoby kapitalistického systému.

Tomáš Jindříšek
Čeká ikony typu disketa, lupa a telefonní sluchátko zánik?

Smutnou pointou celého tématu může být ještě jedno konstatování. A to, že nejsme schopni dlouhodobějších vizí a konceptů. Žijeme v politikách států i mezinárodních společenství reálně více v každodenních operativních problémech bez schopnosti nastavit takové kroky, které by měly dlouhodobější dopad. Toto „zahledění do dneška“ je snad největším nebezpečím. A to nezmění ani stávka ani případný (jakkoliv nepravděpodobný) pád kapitalismu…

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.