Zní to hezky, jenže podobně neústupně se Bach tvářil i loni. Teprve když mu jednotlivé země začaly dávat důrazně najevo, že shromáždit v době globální pandemie tisíce sportovců (o divácích nemluvě) na jednom místě není zrovna nejlepší nápad, zařadilo vedení MOV neochotnou zpátečku. Hry byly odloženy o rok.

Jenže potměšilý covid se jaksi nechce nechat odzbrojit oficiálním optimismem funkcionářů. Čím dál víc Japonců (podle posledních průzkumů až 80 procent) olympiádu v zemi nechce a zdá se, že tamní vláda už nenápadně hledá cestičky, kterými by z olympijského dobrodružství co nejlevněji vycouvala.

Přiznejme si to: nejde o „sportovní vzájemnost“ či „novou naději pro lidstvo“, což jsou věci, o kterých činovníci MOV s mládežnickou vervou tak rádi mluví, ale o finance. Olympiáda, ta „obří reklama na Coca Colu“, vydělává spoustě lidí hromady peněz. Proto Bach s (ne)překvapující arogancí přehlíží názor většiny národa, na jehož útraty má být riskantní experiment uskutečněn. Hry prostě budou, a basta!

Těžko najít výstižnější ilustraci propasti, která zeje mezi nablýskaným světem profesionálního sportu a životem normálních lidí. Ti si dnes (třeba v Česku) pomalu ani nemůžou jít začutat s partou kamarádů a pak zaskočit na pivo, ale Národní sportovní agentura už naléhavě žádá kvůli olympiádě přednostní očkování pro 6000 (!) reprezentantů a dalších členů výpravy.

Vážně je konání OH tak strašně nezbytné?