Už třicet let jsme sami. Máme svůj český stát.A nemůžeme se už na nikoho jiného vymlouvat tak, jak jsme to dělali za Rakouska-Uherska, na konci první republiky, po listopadu 1989. Máme český stát a s výjimkou pár procent obyvatel jsme v něm všichni Češi. A přestože náš stát stojí na principu občanském, a nikoli etnickém, což je jen dobře, českým státem vlastně poprvé v historii je. Vytvořily ho dva velké otřesy, dvě velké prohry a jedna malá zrada, které jsme si dodnes jako naše selhání nepřipustili. Vyhnání tří milionů českých Němců po druhé světové válce a odehnání pěti milionů Slováků v roce 1992. Nemluvě o věnování šesti set tisíc obyvatel Zakarpatí J. V. Stalinovi v roce 1945.

Když před třiceti lety vznikl český stát, Česká republika, žádnou ideu neměla. Neměla tehdy ještě ani prezidenta, v čele země byl jen spolustrůjce oddělení Slovenska Václav Klaus. Člověk, který žádnou ideu Česku nedal tehdy a nedal ji našemu státu ani jako ten, kdo stál celou třetinu jeho dosavadní existence v jeho čele.

Luboš Palata
Předsednictví v Unii jen za tři. V EU za jedna, doma za pět

Dal-li Česku někdy někdo nějaký smysl, pak to byl jeho první prezident Václav Havel. Muž odstavený od moci ve chvíli, kdy se Česko-slovensko dělilo, a povolaný do úřadu zpět, když už bylo po všem. Hlavní Havlovou ideou, kterou nám Čechům stále trpělivě vštěpoval, bylo to, že musíme zůstat

demokratickou a hodnoty svobody a demokracie hájící zemí a že v tom nesmíme zůstat sobečtí. A v zájmu těchto hodnot se spojovat s těmi, kteří chtějí tyto hodnoty hájit spolu s námi. V tom, že naše osamění v našem zmenšeném státě nesmí znamenat, že se z nás stanou sobci a ignoranti stavu světa kolem nás. Havlovy idee šly proti smyslu našeho oddělení od Němců a Slováků. A chtěly a chtějí po nás více, než jen pohodlné bohatnutí. Havlovy myšlenky, smysl existence státu Česko, jsme minulý rok dokázali svojí velkou pomocí přepadené Ukrajině i naším půlročním dobrým vedením Evropské unie naplnit. Naše Česko dostalo po třiceti letech konečně smysl.