Cestu jsme museli přerušit po dvou měsících a 4000 ujetých kilometrech. V Ázerbájdžánu jsme se dostali do situace, kdy nebylo možné pokračovat dále na východ, všechny hranice se před námi postupně zavřely.
Řecko a Turecko, tedy první měsíc cesty, jsme projeli bez jakýchkoli omezení a blížící se pandemii jsme nijak neregistrovali. To se začalo měnit, když začaly prosakovat informace o situaci v Íránu, kde podle médií virus značně podcenili a nemoc se zde hodně rozšířila. Brzy nám bylo jasné, že víza do Íránu, která jsme měli již z Prahy, zůstanou nevyužita, a my budeme muset pokračovat z Baku trajektem přes Kaspické Moře do Turkmenistánu.
Od cestovatelů, kteří absolvovali podobnou cestu před námi, jsme se dozvěděli, že je možné vyřídit si víza do Turkmenistánu v Tbilisi a poté si je vyzvednout v Baku. S pomocí naší ambasády se nám podařilo domluvit si schůzku na turkmenské ambasádě, zařídili jsme si všechny potřebné papíry a blížili se k ambasádě, když nás zastihl hovor, z kterého jsme se dozvěděli, že Turkmenistán právě zavřel hranice (10. 3.).
Pouštní a větrná varianta
Skleslí, nikoli však odevzdaní, jsme hned přišli s plánem C – cestou trajektem z Baku do Kazachstánu a odtud jižně do Uzbekistánu, kde bychom se napojili na původní trasu. Z této cesty jsme nebyli nadšení, protože vedla přes 1000 kilometrů nezajímavou pouštní krajinou, ale náš způsob cestování předpokládá přizpůsobování se momentální situaci, a tak nám nezbývalo, než se připravit na jízdu v silném větru.
Hranice mezi Gruzií a Ázerbájdžánem se nám podařilo překročit poslední den před jejich zavřením (14. 3.), a tak jsme nabyli pocitu, že máme vyhráno. Bohužel tomu tak nebylo, a během několikadenní cesty přes úpatí Kavkazu směrem k Baku se k nám dostaly informace o zavření hranic do Kazachstánu.
Stopka v Baku
V tu chvíli nám zbývala poslední možnost: vybavit si co nejrychleji víza do Ruska a objet Kaspické moře severně přes Rusko. Tou dobou jsme již dorazili do Baku, kde jsme se ubytovali a řešili všechny možnosti, které jsme v danou chvíli měli. Bohužel, netrvalo dlouho a i Rusko přistoupilo k uzavření hranic. O tom jsme se dozvěděli přes telefon od Daniela Putíka, zaměstnance naší ambasády v Baku. Dozvěděli jsme se také, že pokud nechceme zůstat na neurčito v Ázerbájdžánu, měli bychom odletět hned druhý den jedním z dvou letů, a to buď do Moskvy, nebo do Londýna.
Rozhodli jsme se tedy pro Londýn. Druhý den (17. 3.) jsme si ve městě obstarali krabice na kola, zabalili jsme a vyrazili na letiště. Čekal nás odlet z prázdného letiště a šestihodinový let do Londýna, kde jsme přespali s koly na letišti a druhý den dopoledne pokračovali přes Hamburk do Vídně, kde se naše cesta rozdělila.
Já jsem využil autobusu Ministerstva vnitra a svezl se do Brna, odkud jsem v noci pokračoval vlakem do Prahy. Štefan pokračoval na Slovensko. Celková cesta zpět nám trvala přes 40 hodin a po návratu nás čekala karanténa.
Karanténa byl velký skok, člověk byl zvyklý být neustále venku a najednou se ze dne na den situace otočila a byl jsem čtrnáct dnů pouze doma. Nyní už máme karanténu za sebou a začínáme spřádat plány na příští rok.
JAKUB DVORSKÝ