Líbání je v kurzu,
stálo to černé na bílém,
jako příjemný hřích,
jako neřest v chrámu páně
z kterého se jeptišky
za nocí podezřele vytrácely,
z klášterů do postelí,
což není podivné,
kdyby nebyly nahé a osahávané
na místech, o kterých
se na veřejnosti nemluví,
prsty muže, který zhřešil.

Líbání je v kurzu,
pořádá ho nějaká státní organizace
v Paříži, srdeční tepně Francie,
beru si volno v práci a odlétám.

V Paříži nás přivítala
delegace krásných lidí,
ach, samé ženy,
mluvily kouzelnou francouzštinou,
jazyky se jim při řeči komíhaly
jako neklidné ocásky vylíhnutých zmijí,
nebyly na nás jedovaté,
jenom to bylo až moc krásy
na jednom místě.

Seznámil jsem se s jednou
Francouzkou,
byla to překladatelka
milostných básní
španělských poémů.

Často jezdívala ke svým sousedům,
často navštěvovala
Španělsko, vydávala se tam za nocí,
protože v tu pozdní dobu,
jak mi šeptávala do ucha,
jsou kouzla nejmocnější,
a Španělé, kteří nežijí
nočním životem ve své zemi,
jako by nebyli připraveni
žít s očima otevřenýma ve tmě.

Brávala mě s sebou,
dávala mi lekce
francouzštiny,
já ji zase učil českým slovům.

Nejvíce jsme při našem hovoru
užívali slova „pojď se milovat“
a „krásná jako holubice z hedvábí,“
což byl obrat, který sebrala
španělským autorům poezie,
ti se na ni ale nezlobili,
jak by také mohli.

Díky našim polibkům
jsem již žádný kurz
nepotřeboval.

Rozhodli jsme se, že se vezmeme,
a i když jsme se učili každý
řeč toho druhého,
učit se líbat nebylo třeba.

To je totiž věc,
kterou chápe každý pár.

Já konečně pochopil,
že francouzské polibky
jsou nejsladším ovocem,
které není zakázané
ochutnat…

Tomáš Přidal