Stáli jsme uprostřed nádvoří,
bez dvořanů,
bez panovníka a jeho paní.
Někdy to tak chodí,
že krásné hrady,
jako tento,
za jehož hradbami
jsme se nacházeli,
(pravděpodobně uvězněni)
zůstanou navždy opuštěné.
Promiňte, mám špatnou paměť,
spíme zde pod hvězdami již třetí den,
a napít nám dovolí pouze déšť,
když se uráčí vymočit přebytek vody,
a mně vážně z toho všeho hrabe na maják.
Nejsem dobrý myslitel, ale
podle toho, že pořád prší
mám pocit, že nebe je nám nakloněno.
Proč tu jsme?
Co se stalo den před tím
než jsme se ocitli
na tomto liduprázdném nádvoří,
ohraničeném čtyřmi stěnami
se spadenou čelistí
mřížové brány….?
Jestli tu máme umřít,
proč nám to
někdo neřekne do očí,
férově.
Čtvrtého dne nám dali
jasně najevo,
že se smrtí můžeme počítat.
…oni to ovšem pojali po svém…
Aniž bychom si všimli
jediného střelce,
ze všech směrů
v pravidelných intervalech
na nás letěly tiché šípy
s ostrými hroty,
které se zabodávaly do zdí
jako by ani nebyly cihlové.
Chtěli nám to ulehčit?
Chtěli, abychom se netrápili v nevědomosti,
proč zrovna my jsme oněmi vězni?
Možná….
Mysleli si, že to vzdáme
a možná sázeli na jistotu
naší nejistoty, zda se dobrovolně
vzdáme svých životů.
My jim ještě ukážeme,
jak se umíme vyhýbat nástrahám
a zemřeme až my budeme chtít zemřít.
Nedáme životy lacino,
i kdybychom se těm šípům
měli vyhýbat po zbytek života.
…potěšení někomu, kdo to celé zinscenoval neuděláme…
A až bude nejhůř,
necháme šípy proletět
skrz naše srdce.
Tomáš Přidal
