Tento výlet, o kterém budu psát jsem šla s parťákem, nebyla jsem na tu parádní dřinu sama. Vydali jsme se z Dolní Moravy, kdy cesta se několik kilometrů zdála podezřele snadná. Po žlutém značení se trasa táhla několik kilometrů, co táhla…pěkně se linula podél lesa, cestou kamenitou se šlo pěkně a občas byla místa, která více okouzlila. Třeba právě pohledem na vodopád, nebo vysoko na mýtinu k ořezaným stromům, kdy se sluneční paprsky odrážely od pomyslných letokruhů.

Musím uznat, že jsem zlehka trasu podcenila a má první slova, vypadá to až podezřele jednoduše se naplnila. Před námi začalo mírné stoupání, které se proměnilo v obří kopec, ano. Ach, ten kopec mám pořád před očima, několikrát bylo třeba zastavit a zkusit se ještě nadechnout, než zase síly po dalších pár krocích ubyly.

To byl záhul. Šli jsme podél značení s vědomím, že na vrcholku na nás čeká přece oblíbená socha slůněte a navíc zvědavost jako bonus nově postavěná rozhledna a tu si přece nenechám ujít. V hlavě běžel proud myšlenek, který říkal, že tam bude klobása a taky chlazený pivo a že to celé trápení v nohou bude něčím zaslouženě odměněno.

Tak jdeme statečně, cestou zakousneme nějakou tu hrušku, nějakou tu sušenku, aby bylo cukru v krvi a energie zůstala stále v těle.

Přibližujeme se k nádherným výhledům, jen se mi tají dech, když navrchu kopce spatřím pohled do nížin a těch lesních strání. To si člověk vždycky řekne, za tu bolest v nohou to stojí, i kdybych tam měla duši vypustit.

Já vím, trochu přeháním, ale opravdu je to krásnej pocit, když víte, že jste vyšplhali přes kameny, kořeny až k takovému nebeskému výhledu.

Pokračujeme dále ve stoupání, tady už rovinky nebudou, holka věř, že teď už jen tyto kopce. Kolik to vždy stojí přesvědčování sama sebe o tom, že to všechno má smysl a že jednou bude na co koukat - z fotek a na co vzpomínat, z těchto článků, či vyprávění.

A tak jdeme už několik hodin a najednou se před námi objevuje takový zalesněný kopec, který statečně lezeme nahoru, už potkáváme více turistů a vidím, že v tom nejsme sami.

Napojujeme se na cestu, kde už je lidí a zvědavců plno a dělí nás od cíle možná dva kilometry. Ten pocit je parádní. Jdeme už v davu a blížíme se ke slůněti. Ach, to je krása. Je vidět do dáli, ne jen na sochu, jelikož už mám zkušenost i se zimním výstupem, kdy všude kolem byla jen mlha a táhl se bílý opar a nebylo šance vyfotit nic, než sochu.

Tento moment je tak obohacující, protože jde vidět taaak daleko. Když už jsme slůněte dostačně tak nějak řečeno namlsaní, s otočením o 360 na patě vidím poprvé rozhlednu. K ní se valí davy. Hej, ale moment. Na rozhlednu se nikdo nehrne, co se děje?

Už začínám mít tušení, že na ni dneska nevystoupáme. Holka, dobře ty, je zavřená. O ou. V tu chvíli mě napadá. A co nějaká restaurace, stánek, bufet, kantýna? Jsem tak náročná, nebo tu opravdu nic není? Moje srdce krvácí a duše pláče. :) Tak mám ráda, když si mohu po tom výstupu něco dát a tohle je pro mne zklamání.

V batohu zbytek vody ale cožpak o tu někdo stojí po výstupu do takové výše? Dýchej, děvče, dýchej. Ale máme v nohou a je tu krásně a ten pocit hladí na duši a srovnává to, co prvotní pocit zanechal.

Všude kolem proudy lidí, tolik nadšenců za novou rozhlednou, ale jo, je na co koukat… jen ta rozhledna mi tam moc nepasuje, ale já jsem na takové soudy malý pán - paní. Tak chvíli usedáme na kámen, rozhlížíme se a kocháme pohledem na polské kopce, české kopce, všechny kopce co se nabízí. Je až neuvěřitelné, co tyhle chvíle dávají.

Pokud k tomu člověk nemá vztah, nikdy nemůže pochopit jak moc to pro někoho jako jsme my, znamená. Zdolávat jeden vrchol za druhým a dávat si v životě nové cíle, další výzvy. Protože o tom život má být, o zážitcích a hlavně - co zdraví dovolí. Nikdy nic do extrému na sílu. Jenže to bych nebyla já, abych právě tuto výpravu nakonec za extrémní pojala.

Když už jsme dostatečně najezení tyčinkama, vodou a zbytky z batohu, rozhodneme se, že půjdeme nazpět druhou stranou, čili přes Polsko. Uf. Jako fakt? Jo, jako fakt.

Můj parťák je ten typ člověka, co se nikdy nerad vrací stejnou cestou. I kdyby podle mě šel jen do Kauflandu nakoupit, tak nazpátek to vezme jinudy, protože nemá rád jeden směr a to dělá pokaždé, když společně někde jdeme. Ale za to mi to ukazuje nová místa a hodně mě tím i učí a dává lekcí do života.

Jdeme zpátky přes polské hranice, kdy potkáváme spoustu polských turistů, říkám si wow tak tohle na naší české straně nebylo. Je to ohromný dav, ti co jdou navrch jsou celkově zpocení, mají šílené výrazy ve tváři a já v proudu co schází k polské chatě už jsem více veselá, protože přesně ten pocit co mají ti, kteří jdou nahoru dobře znám a jsem ráda, že už v této fázi nejsem a klesáme.

Tak teda sestupujeme, že bude zastávka na polské chatě níže pod Králickým Sněžníkem, kde se najíme, konečně si dám to zasloužený pivko a půjdeme zpátky na Dolní Moravu. Jooo, to by tam nesměla být hodinová fronta točící se až ven k posezení. Ne neeee, to jako fakt?

Čekáme asi 15 minut a vzdáváme to. Prostě tohle bychom s návratem plus mínus pár hodin docházeli na Dolní Moravu po tmě a to asi jako ne, cizím terénem. Tak teda jdeme, jsem trochu naštvaná, ale i takové situace se dějí a nenaděláš nic. Můžeš si leda hodit kaštanama - které nemáš.

Tak se vracíme přes polské hranice, mělo by to býti kratší a cíl nebude daleko. Ajajaj, mám urvanou podrážku. Jaké to zjištění když musím obejít ještě několik kilometrů kopců a teď jsem odepsaná v urvané botasce? Tak to bude holka boj.

Jdeme a při stoupání do kopce se to dá ovládat, při cestě z kopců botaska se kroutí, přetáčí a já se jen modlím, ať se někde nevymelu. Docházíme na rovinu na kopečku kde je lán borůvčí, přímo mraky mraky mraky keříků, kde se dá zobat.

Borůvčí obrovské jak korále, nedá se odolat a cestou shyb sem, shyb tam a zobe se… je to moc příjemná změna, něco cestou utrhnout a zlepšit si tak ten pocit z urvané botasky.

Cestou potkáváme kameny, ze kterých je nádherný výhled do údolí, takzvané pohraniční kameny, či skály… je to zase na pár fotek a jde se dál…

Docházíme k sestupu, kde je cesta drsná. Najednou kameny, obří kameny a všude samej kořen, kopec je prudkej a mě to děsí při každém kroku v těchto botách, nemám čas na hrdinství a modlím a prosím a říkám, prosím dojdi domů v pořádku dnes.

Nespadni. Nerozbij si zuby. Tak scházíme opravdu pomalým tempem, než docházíme k ceduli státní hranice a pak zase kopec hore, kde jdeme kus cesty k rozhledně, která je v polorozpadlém stavu a od ní vidíme, co už jsme ušli.

Nevěřím vlastním očím, že jsem tohle přešla v těch rozbitých botech. Je to vůbec možné? Zase sedneme na kameny, je to něco jako na Ztracených kamenech ale výhled je famózní, řekla bych, že i hezčí.

Po nabrání sil se vydáváme poslední sestup na Dolní Moravu, opravdu už se mi chce brečet, opravdu to bolí, chytá už i koleno - levé a bota urvaná pravá statečně ještě drží.

Tak moc se těším do sprchy, do tepla, až se najím, napiju. Až si sednu a sundám ty boty. Až až až…

Když sestoupáme na Dolní Moravu a projdeme ještě silnicí kolem několika chaloupek, vidíme poslední menší most a naproti němu parkoviště, naproti bufet a už zvuky aut, lidí a lanovek od Stezky v oblacích.

Děkuju, děkuju že jsme dole. Jsem vděčná, že naproti přímo se usmívající bufet je otevřen. Jdeme si objednat pivo. Sedáme si, napiju se a cítím obrovskou úlevu.

V nohou, v rukou, psychicky i fyzicky a pivko zasyčí jedna báseň. Necelých 40 tisíc kroků za námi a já jen s úsměvem ve tváři podotýkám, miluju hory, ale tuhle trasu už si nedám bez pořádných bot, zásob jídla a pití a dávky optimismu.

Někdy máme pocit, že všechno je automatické a všechno lehce dosažitelné. Když jdeš terénem, který neznáš a stane se Ti jakýkoliv karambol, uvědomíš si, jak moc je základní výbava důležitá a jak moc podstatné je nikdy nezapomenout dostatek pití a jídla, taky baterku, když se stmívá.

Sportu čest, turistice zdar, bylo to bezva i když dřina a přikládám pro Vás ty nejhezčí záběry, co jsem zachytila.

Ahojte, vaše cestovatelská duše Léňa

Autor: Lenka Coufalová