V obci Ruda nad Moravou (německy Eisenberg) žije okolo 2 500 obyvatel. Protéká zde řeka Morava.

V dávných dobách vedla místem kupecká Jantarová stezka mezi jihem a severem Evropy, viz nález římských mincí (jedna z let 96 - 117 n.l.).

Osada byla založena horníky dobývajícími zde železnou rudu, tak vznikl český název Ruda. První písemná zmínka o obci z roku 1350, tehdy se nazývala Ferreus Mons.

Kostel sv. Vavřince vysvěcený 10.8.1806 na svátek patrona sv. Vavřince. Samotný světec je patronem koželuhů, knihovníků a kuchařů. Těch posledních zřejmě kvůli jeho útrpné smrti, v roce 258 měl být upečen zaživa na roštu.

K 200. výročí byly za přítomnosti arcibiskupa Graubnera nainstalovány dva nové zvony, sv. Vavřince o hmotnosti 220 kg a sv. Václava o hmotnosti 50 kg. Také byl zprovozněn starší zvon z roku 1921. Předtím byl celkově přestavěn areál fary využívaný též pro kulturní, společenské a sportovní účely.

Jednou z částí Rudy nad Moravou je obec Bartoňov (německy Bartelsdorf) za řekou Moravou, zmíněna poprvé 1371. Původ názvu obce podle jména Bartoň, zkrácené formy Bartoloměje. Mezi lety 1871 až 1976 zde fungovala malotřídní škola. Žije zde 130 lidí a funguje železniční spojení, zastávka Bartoňov. Ve vsi je rolnická usedlost čp. 3 se stodolou – obytný dům je lidovou architekturou z první poloviny 19. století s arkádovým vchodem (nyní přestavěný na penzion, vedle nově rybník), stodola ve špatném stavu přes silnici je ze stejné doby.

Zámek v Rudě nad Moravou poblíž Šumperka již několik let vlastní mladý jihokorejsko-český pár, manželka je Jihokorejka. Narodil se jim zde malý syn. Zámek opravují doposud vlastními silami bez dotací a nabízejí ubytování, z 83 hodnocení vychází stupeň Naprosto výjimečné.

Syn Jana mladšího ze Žerotína Bernart zvolil Rudu nad Moravou za své sídlo a zrekonstruoval původní tvrz. Základní stavba zámku byla dokončena 1610, tento letopočet je uvedený na arkýři vlevo od hlavní brány spolu s erby stavebníka a jeho manželky z Kolovrat. Pozůstatek původní tvrze je dodnes částí zámku.

Hostem zde byl i Karel z Lichtenštejna, který se po Bílé hoře stal majitelem celého panství. Ladislav Velen ze Žerotína se během Třicetileté války v roce 1627 vrátil na rudský zámek s dánskými vojsky. Po jejich porážce opustil Moravu navždy.

Lichtenštejnům sloužil zámek pouze jako sídlo hospodářské správy a většinu cenného vnitřního zařízení odvezli na jiná svá sídla. Vlivem centralizace lichtenštejnské správy v 18. a 19. století klesal i význam zdejšího vrchnostenského úřadu.

Renesanční zámek je čtyřkřídlá téměř čtvercová budova kolem vnitřního nádvoří s věží s hodinami. Nad vjezdem do zámku erb Lichtenštejnů. Nádvoří je obklopeno otevřenými jednopatrovými arkádami, nesenými v přízemí čtyřbokými pilíři, v patře toskánskými sloupy, stropy mají křížovou klenbu i v přízemních místnostech.

Paní Raisa Šimková

V ulici Dlouhé stojí dnes nadstavěný dvojdomek sourozenců Šimkových postavený v roce 1926. Stavení v době mých návštěv u paní Raisy mělo velmi jednoduchou a úspornou dispozici. V levé části blíže bývalé české škole bydleli manželé Šimkovi se třemi dětmi.

Nejmladší syn Emanuel se narodil v roce 1923. Za války musel na nucené práce do Německa, kde se seznámil se svou budoucí manželkou.

S paní Raisou jsem se seznámila v roce 1978 v Olšanských papírnách během kolečka po vysoké škole, kde na oddělení grafika pracovala jako dělnice. Myslím, že tehdy už její manžel nežil.

Paní Raisa Šimková rozená Povarovová se narodila v roce 1925 ve městě Karačevo u řeky Volhy. Její otec byl důstojníkem, a tak před válkou žili v Moskvě. Paní Raisa s úsměvem vzpomínala na to, jak nosila ve vlasech velkou mašli. Rodina na tom byla v té době dobře, měli služku a každou neděli chodili do Boĺšovo těatra. V létě roku 1941 odjela Raisa na prázdniny k babičce na západ od Moskvy.

V SSSR měli školáci letní prázdniny 3 měsíce dlouhé, a tak 22. června 1941 vesnici dobyl Wehrmacht. Paní Raisa mi s pláčem vyprávěla jak se celá vesnice musela zúčastnit popravy místních Židů, jí bylo tehdy 15 let. Poté odvlekli práceschopné obyvatele do Německa. V každém vagonu bylo namačkáno mnoho lidí a po celou cestu nebyl vlak otevřen.

Během cesty mnozí zemřeli hladem, žízní a další dojeli v zuboženém stavu. Paní Raisa nejdříve otročila v továrně za otřesných podmínek, poté na statku. Byla často bita a po narození jejího prvního dítěte, holčičky, bylo miminko usmrcené injekcí, po které zčernalo. Jistě jí alespoň trochu pomohlo přátelství s Emanuelem, který jako Čech mohl dokonce psát dopisy a výjimečně se i dostal domů. Emanuel během nucené práce zachránil život svému kamarádovi.

Po válce Emanuel s Raisou přišli domů do Rudy, ovšem tím její utrpení neskončilo. Paní Raisa už tehdy byla znovu těhotná, v roce 1946 se jí poté narodil jediný syn. Rudá armáda v té době v Brně centralizovala bývalé občany Ruska/SSSR, z nichž většina byla později transportována do Gulagů.

Tehdy Emanuel, její budoucí manžel, jel do Brna a vyprosil ji ze zajetí Rudé armády. Její otec důstojník takové štěstí neměl. Všechny sovětské zajatce, kteří zázrakem zajetí přežili, Stalin poslal jako zrádce do Gulagu. V 60. letech se paní Raisa poprvé dostala s podnikovým zájezdem do Moskvy. Doma ji přivítali jako ducha, po 30. letech si mysleli, že je mrtvá. Jejího otce krátce předtím propustili z Gulagu, aby doma dožil s rakovinou.

Paní Raisa dostala odškodnění či zvýšení důchodu až po roce 1989, asi na sebe nechtěla upozorňovat. Pomáhala jsem jí odškodnění sepsat. Protože za války nebyla občankou Československa, obdržela jen polovinu. Za tu částku si nechala opravit koupelnu a instalovat plynové topení, což jí jistě usnadnilo stáří, paní Raisa zemřela v roce 1995.

Lenka Hoffmannová