Měkce libozvučným slovenským přízvukem a s naprostou přirozeností dovedla upoutat pozornost k příběhu celoživotní pouti manželů, kteří se v mládí rozhodli pro společný život na horách. Životem je vedla obyčejná, upřímná láska k horám, k přírodě i sobě navzájem.

My všichni sousedé jsme paní Svatavu znali jako laskavou a usměvavou ženu. Kniha nám přesto napověděla, že její životní cesta nebyla vůbec jednoduchá. Jenže člověk milující hory uprostřed jejich krásy i rozmarů ročních období nejen malinko zdrsní, ale také se zpevní. I tak však zůstávala paní Svatava milá, příjemná a uměla si vážit daru života.

Vážení a milí spoluobčané, věnujte, prosím, při blížícím se nedožitém stém výročí narození donedávna nejstarší obyvatelky Karlovy Studánky vzpomínku této vzácné ženě a horalce. Připomeňme si všichni, kdo jsme ji znali, spolu s její rodinou
i vedením obce památku paní Svatavy Tejnské. Popřejme jí, ať se jí na nebeských horách krásně prochází ve všech ročních obdobích včetně její oblíbené zimy.

Dožít se bezmála sto let života je přisouzeno málokomu a paní Svatavě jistě zaslouženě, neboť, slovy R. Fulghuma, příroda to tak vymyslela, že nakonec každý dostane, co si zaslouží.

Radka Chudová a kolektiv obce

Horalé aneb Příběh nejstarší občanky Karlovy Studánky

Paní Svatava Tejnská (12. 8. 1923 – 21. 2. 2023) z Karlovy Studánky by se v srpnu dožila sta let. Dovolte, vážení čtenáři, abychom tuto nedávno ještě nejstarší občanku obce připomněli upravenou povídkou z knihy Horalé aneb Příběh nejstarší občanky Karlovy Studánky.

Manželé Tejnští pracovali na Pradědu na meteorologické stanici poté, co jim byla na Slovensku znárodněna Chata na Grúni, kterou svého času postavili na zelené louce. Ne úplně snadno, přece však našli práci na nejvyšší hoře Jeseníků… Ota Bouzek

Praděd

Na samém vrcholu Pradědu je naměřeno 1492 metrů nadmořské výšky. Až tak narostl kopec už v dávných dobách, kdy moře ustoupilo souši, a zeměkoule se měnila. Prý to byl čas mnoha bolestivých pohybů.

Po nějaké době, kdy už se zdálo, že písemná žádost manželů Tejnských o zaměstnání v Československém meteorologickém ústavu nebude vyslyšena, jim pošťák doručil dopis a tam bylo sděleno, že dvě místa meteorologů, nejlépe pro manžele, jsou volná v Jeseníkách, na Pradědu.

Od doby, co jim znárodnili Chatu na Grúni a přišli o obživu, měli smutné časy. Svatava se ve vsi pod horami starala o děti a skromnou domácnost. Slávek dělal horského nosiče a za dlouhých, namáhavých cest za pár korun, pořád přemýšlel, jak zabezpečit rodinu.

Ve městě by nějakou práci jistě sehnali, jenže oni z hor nechtěli. Ani po prožitém osobním bezpráví nemohli na „svoje“ kopce zanevřít. Blízké slunce nebo kamenné štíty hor přece za nic nemohly, na vině byl člověk.

Muselo to být šíleně drsné, když manželům Tejnským, vlastníma rukama postavený barák někde skoro až pod nebem, sebral obrýlený subtilní úředník s odznáčkem vládnoucí strany v klopě, s kulatým razítkem v kapse a s obličejem chladným jako rybí kůže.

Během jednoho dne zkonfiskoval a zavřel oblíbenou horskou chatu s více než dvaceti lůžky a provozem dvacet čtyři hodin denně. Nejenom vědomí toho, že všechna dřina je tatam, ale i otázky, co s nimi bude, drásaly nervy. Během pár dnů se Tejnští ocitli na dlažbě. Co vzteku ze sebe, v děsné zuřivosti, Slávek vykřičel. Co slzí Svatava tajně vyplakala. Ale nezmohla nic. A tak se na Praděd jeli podívat.

Odcházeli, a když se otočili k poslednímu pohledu k Chatě na Grúni, skrz slzy ji stejně neviděli. Neuvěřitelné! Možná že i věřící by si řekl, že Bůh tenkrát nebyl doma. Kdyby úřadoval, jistě by horalům z chaty jemu na dosah ruky, pomohl. S velkou bolestí v srdci opouštěla Svatava se Slávkem a dětmi svoji chloubu, milou, turisty skutečně oblíbenou chatu. Křivda to byla, obrovská a nikdy nepotrestaná křivda. Prostý člověk se spravedlnosti dovolá jenom těžko…

Krásu ani záludnosti Jeseníků žádný z manželů neznal. Až dosud se míjely. Muži se byt v nevelké budově meteorologické stanice postavené na Pradědu líbil. Svatava, žena, na níž bude ležet tíha domácnosti, však byla dost rozčarována. Přivezla si s sebou jinou představu.

Úplně mimochodem potvrdil matce dvou dětí první dojem onu sice dobrovolnou, přesto však šílenost, s jakou se do neznámé divočiny s mužem hrnou. Kdoví, co za komplikace je čeká. Budou žít v docela cizím prostředí a na rozdíl od Chaty na Grúni, snad mimo pár tu také sloužících jedinců i bez lidí. Ale jsou v horách, což chtěli, takže pracovní smlouvu nakonec podepsali.

Moravskoslezské Jeseníky manžele ze Slovenska nepřijaly zrovna přívětivě. Rozvrácené lesy byly nedávnou rozsáhlou bouří polámány. Vichřice poničila množství stromů po celém kraji, rozsah zkázy byl takový, že ho ani z nejvyššího bodu meteorologické stanice nešlo překouknout. Na zemi, jako z krabiček vysypané zápalky, ležely tisíce a tisíce kubíků statného smrkového dřeva.

„Už pred príjazdom s deťmi sme s mužom videli byt. Dve miestnosti a sociálka. Kuchyň bola pre všetkych nájomníkov spoločná. Bývali tam mimo nás ešte dvaja kolegovia,“ sděluje Svatava a hluboce se zasní. Aby ne. Ke čtvrtému květnu roku 1955 se vrátila skoro po padesáti létech.

Zjevil se jí stále ostrý obraz tehdejší rodiny. Krok za krokem prý šlapali z Karlovy Studánky přes Hvězdu a po cestě nahoru k vojenské ozdravovně zvané Ovčárna. Vydechnout a pokračovat, vydechnout a jde se dál! Ještě že asi od poloviny cesty pomohli koníci. Zbytek kopce už dojeli k Barborce pěkně usazeni ve voze.

Od poslední přístupné horské turistické chaty vyšlapali ke svému bytu po svých. Tam vedle meteorologické stanice a turistické ubytovny stála stará, už nefunkční, kamenná rozhledna.

Vzpomínka Svatavě nutně připomněla, jak s batohy na zádech, kde měli oblečení a pár nejnutnějších věcí do domácnosti a s dětmi, šlapali snad až do nebes. Připadali si jako začínající zelenáči někde na dalekém, divokém západě. Vypadali, z Malé Fatry již otrlí horalé, jako osadníci, neznající do čeho jdou.

Vypravěčka se trošku nakysle usměje. To dá rozum, taková změna není vůbec jednoduchá, dovolím si podotknout. Svatava mává rukou a energicky zakroutí hlavou. Jako by připomenutí některých vzpomínek chtěla odehnat.

Poslouchám, že manželé prožili mnoho krásných chvilek a dnů, ale také ty podmračené. A když prý rozum, tenkrát mladé ženy, zasedl splín, nebylo mu dovoleno dlouhého trvání, pokaždé pomohly hory. Že i nějaká slza v kapesníku uschla, bylo jisté, hovoříme přece o životě.

„Muž viedol Radanu, dcerku, za ruku. Keď nemohla, nesol ju v náručí. Ja som mala maličkého Slávka, ešte mal plienky, posadeného na svojom ruksaku. No, čo ti mám povedať. Sťahovaví cigáni išli do neba, tak sme vyzerali,“ vrací se Svatava k tehdejším pocitům nezapomenutelné první cesty na Praděd. Následuje věrohodný úsměv, žena si po tolika létech, uvědomila, jací museli být šílení nadšenci. Bude líp, jenom, co přiletí jaro, uklidňovala se Slovenka na nejvyšším místě Slezska.

„Otvorili sme dvere nášho nového bývania. Ja som bola rada, že sme konečne doma, že deti nakrmím a usušíme si mokré šaty. Aké však nedobré prekvapenie nás čakalo. Vypadol elektrický prúd. Do plaču mi bolo, to mi ver, do plaču …“ Chápu a poslouchám další úryvky zajímavého vzpomínání ze začátku služby na meteorologické stanici Praděd.

„Mali sme periny, šicí stroj, v krabici dokonca jednu živú sliepku, dve deti a dačo na seba v batožině. Manželovi sa na Pradědu velmi páčilo, a tak i ja som kývla, že teda áno,“ slyším od Svatavy s trošku kořeněnou příchutí stejně jako to, že služební byt byl vybavený erárním nábytkem.

Ke slepici přibyla druhá, pak kočka a pes Míša. Pracovní povinnosti vyžadovaly svoje, ale služebna byla hned nad jejich bytem. Muž musel jednou, někdy i dvakrát týdně seběhnout dolů do Karlovy Studánky pro nákup. Na záda zavěsil krosnu, a co nepřinesl, to doma nebylo. Tvrdý, horalský byl život, který Tejnští započali v novém působišti. Frajeřina, pomyslel by si mnohý neznalec. Ale ne, na tu nebylo místa. Pouze nutnost naplnit každý den života v horách.

„Hory a príroda bol motiv celého nášho života. Doteraz mam ráda lesov. Život niekedy niesol ťažkosti, v horách, no nie. Bol romantický, bol tvrdý, občas problémov k rešeniu veĺa a vidno, prežila som.“ Ženský smích vyplnil pokojík do posledního místa.

„Prvé roky sme bydleli na vrcholku Pradědu, mali malú dcerku a jeden a pôl ročneho synka. Žiaden autobus, ako dnes, nešiel. Východ sĺnka jsem mali rovno u nôh. Západ tiež. A keď prišla víchrica, riadna búrka, keď na stanici docela zafúkal sneh, vedeli jsme, že je to ozajstne, radovali se z toho, co spoustu ludí naopak rozladí.“ Manželé Tejnští prožili svoje souzené roky na horách. Životem je vedla obyčejná, upřímná láska k nim, k přírodě, láska k sobě.

Ota Bouzek

close Banner ženy info Zdroj: Jan Lakomý zoom_in Banner ženy