Úkol zněl jasně:
Namalujte anděla!
Andělé neexistujou,
řekl mi u piva Petr,
můj kamarád ze základní školy…

…ten den jsme se strašně zřídili,
o andělech už nikdy poté nechtěl slyšet,
ale slyšet musel…

Andělé jsou krásní,
řekla Gábina,
zavři oči a veď tužku po papíru,
fantazie neklade mezí, a navíc,
každý máme svůj vnitřní zrak,
jen ho musíme umět použít…

…studovala pedagogickou školu,
když se tak nad tím zamyslím,
ona taky nejspíš bude učit andílky,
andílky k pohledání….

…i když za nevinnými tvářičkami
dětí školou povinných,
to budou spíš pěkní ďáblíci…

Anička mi řekla, ať namaluju
toho, koho mám skutečně rád,
koho si nesu v srdci…

…to je Tvůj anděl…

S Viktorem to bylo horší:

Na hřbitově je spousta andělů,
proč si nenajít čas a nezajít tam
pro trochu inspirace,
i když máš pravdu, že by to měli
být pěkní andělé, a ne ti hřbitovní…

…z jejich výrazů mě vždycky mrazilo,
jako malý kluk jsem míval sny
o hřbitovních andělech,
kterým zlostně planuly oči
a jejich bílý šat byl
celý od krve…

Ráno jsem obdržel smsku od anonymního čísla:

Dostal jsem vzkaz od Petra,
že mě chceš namalovat, to ale nepůjde,
obyčejně nechodíme po zemi,
i když my se s vámi spojit můžeme,
vy ale ne…

…dotyčný měl pravdu…

Číslo bylo nedostupné pokaždé,
když jsem se jej pokoušel vytočit…

…když jsem se na icq Petra ptal,
komu pověděl o mém úkolu,
rochu zaskočeně říkal…

…no andělovi přece…

Potom se ale bránil,
že si dělá legraci,
ukázal jsem mu číslo a smsku…

…byl z toho stejně zmatený jako já…

…ale co když i mezi námi chodí svatí
jako třeba svatý Petr, který
hlídá nebeskou bránu,
a neunikne mu žádné slovo,
tak jako prchající duše
z výšin nebeských…?

Co když ta smska,
byla psána rukou
skutečného anděla?

…někdo mi dlužil vysvětlení…

…když jsem po týdnu
opět zkusil vytočit číslo
s kterým přišla ona
podivná zpráva,
hlas ve sluchátku mi sdělil,
že číslo neexistuje…

…nikdy neexistovalo,

bylo něco jako otvor mezi světy…

A já v ten okamžik začal pochybovat o věčnosti andělů.

…tak jako umírající pochybuje o Věčnosti samotné…

Tomáš Přidal