Kliknutím zvětšíteJednoho dne na konci ledna 2020 se moje maminka vracela domů jinou cestou, než původně zamýšlela. Jako by ji tamtudy něco důležitého táhlo. Cestou uviděla na smuteční vývěsce parte svého známého, který nás opustil po tragickém úrazu. Pan Jiří byl dvaašedesát let mlád a rozhodně se ještě nechystal na onen svět. Když se trochu vzpamatovala ze šoku, položila si logickou, a zároveň zděšenou otázku: A co bude se psem?!
Pan Jiří a jeho fenka Laky byli v našem městě známá dvojka. Žili jeden pro druhého, lidé je často vídali na procházkách. Lakynka chodila na volno, svého pána milovala a poslouchala, k ostatním lidem byla spíš ostražitá.
Páníčkova smrt Lakynku naprosto psychicky odrovnala. Laky byla nyní neustále zalezlá pod židlí v pokoji, protivná na všechny kolem, odmítala jídlo, uzavřela se před světem. Pan Jiří měl jediného syna, který žije daleko, snad v zahraničí, a maminku, jejíž zdravotní stav vyžadoval každodenní péči. Kvůli nepříjemnému pejskovi se paní pečovatelka obávala do domu vstupovat – a vzdálenému příbuzenstvu ze zoufalství probleskla hlavou už i myšlenka, zda by nebylo lepší poslat s pomocí veterináře Lakynku za jejím páníčkem, bez nějž, zdálo se, pozbyla smyslu života.
A v tu chvíli se moje maminka dověděla o smutné události, a posléze také o tom, že někoho napadlo něco o utracení. To jsme nechtěli jen tak dopustit – chlupatá holčička měla osm let, tedy měla polovinu svého psího života ještě před sebou. S kamarádkou, místní záchranářkou Inkou Nadymáčkovou (dnes organizace Jménem psa, z. s.) jsme se pokusily s Lakynkou navázat kontakt. Ani při naší návštěvě nechtěla komunikovat, neustále byla zalezlá, dokonce si nevzala vařené kuřecí, po kterém se pejsci jinak můžou utlouct. Zato při každém pokusu o dotyk startovala. 
Laky si v jejím úkrytu po smrti páníčka nevzala ani jídlo.
Jímalo nás také už zoufalství – jak vrátit takového pejska do života? Půjde to ještě vůbec? Inka by Lakynku teoreticky mohla vzít k sobě, ale při větším počtu pejsků by bylo těžší dopřát jí individuální péči, která byla v jejím případě nutná. S myšlenkou, že na smrt je vždycky času dost, začalo urgentní shánění dočasné péče – takové, kde by byli na nekontaktní pejsky uzpůsobeni. Oslovily jsme všechny možné psí organizace, na které jsme si vzpomněly. Přes Renátu Krupicovou a Dianu Šlechtovou (Unie práv zvířat, z. s.) jsme nakonec „káply“ na paní Ilonu Kubátovou, která pracuje i se silně psychicky zničenými pejsky. Dočasné umístění Lakynky u ní nám seslalo samo nebe. A mezitím nám psí slečna čím dál víc přirostla k srdci a vznikla typicky moravská mazlivá přezdívka Lakyša.
Stály před námi ale ještě dva problémy. Paní Ilona bydlí v Mostě, bylo tedy nutné sehnat převoz z jižní Moravy, ale jak fenku naložit do auta, když na sebe nedá sáhnout? Oba problémy se Ince také záhy podařilo vyřešit: na převoz se na její výzvu na Facebooku ochotně přihlásil místní občan, ohledně naložení se zvažovalo několik řešení, z nichž zvítězil nápad použít narkotizační pušku k uspávání zvířat na dálku. Kde ji však vzít a neukrást? A kde najít veterináře, který to provede? Naštěstí i toho se povedlo sehnat.
O druhém únorovém víkendu tedy konečně mohlo dojít k „akci“. Ani pan doktor se neubránil nadšenému zvolání, když se dílo podařilo. Lakynka po „výstřelu“ nakvašeně vyběhla ze svého úkrytu, neméně nakvašeně se rozhlédla po všech přítomných, jako by chtěla říci – kdo z vás mi to udělal?! Po chvíli začala látka působit, takže musela proběhnout akce kulový blesk, aby se stihlo co nejvíc, dokud je Laky pod vlivem. Rychle naložit, a ještě rychleji uhánět směr Most, kde už čekala paní Ilona, která Laky večer převzala.
První noc toho paní Ilona moc nenaspala. Laky měla v jejím bytě připravený úkryt pod sušákem na prádlo, do kterého po příjezdu zalezla a vylézala jen v noci, klidně ve tři ráno – prozkoumat byt, najíst se, seznámit se s pejskem ve vedlejší místnosti. Zpočátku také ještě startovala, ale při celodenním pobytu v nové domácnosti brzy zjistila, že se nemá čeho bát. Pomalu začala dělat pokroky – nejdříve vylezla už i ve dne, pak se ve dne před dočasnou paničkou najedla, brzy se spolu mohly vydat ven. Prospívala jí naprostá změna prostředí, přítomnost pár dalších psů a koček, dvou starších dětí, a především laskavá každodenní péče paní Ilony a její přítomnost 24 hodin denně.
Laky s dočasnou mámou Ilonou.
Když už to po měsíci vypadalo, že se Laky zase dokáže radovat ze života, začalo hledání nového domova. Na inzerát s fotkami a Lakynčiným životním příběhem se přihlásila paní Dáša, která se s ní a s paní Ilonou potkávala při venčení své fenky Nanynky. Uvážila, že by zvládla ještě jednoho pejska, a především si moc přála dát domov právě této fence po tom všem, čím prošla.
U paní Dáši našla Laky vytoužené zázemí napořád. Přítomnost paničky po celý den, psí kamarádka, občas další členové rodiny včetně vnučky Nelinky, procházky a dosud nepoznané hry – to všechno se stalo jejím novým světem. Dojemná chvíle nastala jednou, když se panička i obě fenky uložily ke spánku – Nanynka volala typickým psím způsobem Laky, ať se přidá k nim na postel. Vždyť patří k nim.
S psí parťačkou Nanynkou a novou paničkou.
Lakynka krok za krokem rozkvétala. Postupně si navykla na jednotlivé členy rodiny, k cizím lidem je stále ostražitá. Je ale neuvěřitelně nádherné pozorovat psa, který byl už odepsaný, jak se vrací do života, jak se raduje, jak si hraje, což neuměl, jak si prostě jen užívá toho, že je naživu. Jak Laky září oči radostí, jak tancuje kolem paničky, vítá její vnučku – a to byla kdysi z dětí nervózní. Užívá si i vyčesávání, ze kterého dřív měla strach. S paničkou zvládly i stěhování, a ještě se to nakonec ukázalo jako plus – v nové čtvrti mají více zeleně k procházkám.
Na závěr se nabízí jedna paralela. Pan Jiří byl v mládí ženatý v Mostě. Laky získala dočasné umístění i domov v Mostě – a mladý muž, který ji tam odvezl, se také jmenoval Jiří. Stejně jako mladší syn paní Dáši, kterého si Laky i přes svou rezervovanost vůči lidem hned oblíbila. Náhoda? Nemyslíme si.
Sylva Kaplanová
1
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
