Kliknutím zvětšíteVjíždím přímo do areálu Ovčína, protože patřím k partě lidí, kteří tady budou mít svůj stánek. V takovém stánku si můžete třeba koupit perníkové srdce nebo si dát kotlíkový guláš, pomalují vám obličej a stane se z vás tygr, mrtvola nebo princezna, dají vám balonek a pivo můžete mít na každém kroku.
Nebe se pomalu trhá a po dlouhých deštivých dnech vychází slunce. Přípravy vrcholí, zvuková zkouška country kapely Karlováci se daří a pod bílým stanem se rovnají desítky a desítky dřevěných stolů a lavic.
Projdu kolem pódia a před sebou z ničeho nic vidím Rumburaka, obrovského krkavce. Vypadá to, že by stačilo chvilku počkat a byl by z něho Jiří Lábus. Místo toho ke mně přistoupí vousatý pán a říká: „Tohle je moje diagnóza, nejdřív ptáci a až pak manželka.“
Několik dravých ptáků sedících na bidlech a sovy, které dělají že spí, obsadili malinký palouček za pódiem. Přestávám myslet na Lábuse, protože René Vrbický, sokolník každou buňkou svého těla, je excelentní vypravěč: „K ptákům mě dovedla závist. Ti ptáci jsou volní, ale my lidé ne. Když orel vzlétne a nebude se chtít vrátit, musím to respektovat.“
Pan Vrbický bere svého orla na velkou koženou rukavici a zamilovaně se na něj podívá. „Víte, vztah mezi člověkem a ptákem je silný jako jemný vlásek, který se velice rychle dokáže přetrhnout. Stačí jedna malá chyba, třeba že mu špatně nasadíte čepičku během cestování, a váš vztah s orlem je narušen. Orlové neodpouští.“ Beru si od pana Vrbického jeho vizitku a na rozloučenou si můžu podržet bílou sovu. Zamyšleně odcházím a jsem ráda, že jsem se nevdala za orla.
Konečně vidím náš stánek – MAS (místní akční skupina) Jesenicko. Stánek je součástí stodoly, ve které běhají kozy. V momentě, kdy dorazí první dávka kozího aroma k mým čichovým buňkám, lehce zavrávorám. Chci ten pach komentovat, ale pohled na mé kolegy, kteří sedí mezi kozami a nadšeně do sebe ládují srnčí gulášek, mi pomůže se ovládnout. O dvě hodinky později sedím mezi kozami a láduju se stejně jako oni.
U našeho stánku se vytváří fronta dětí. Máme pro ně připravené hry – přiřadit konkrétní stopu ke správnému zvířátku, správný název místa k fotce z Jesenicka. Děti si hrají a my zatím můžeme vysvětlovat rodičům, jak a proč a co děláme.
Když má někdo nápad, přijde a my mu s tím pomůžeme. Vymyslíme, seženeme peníze a postavíme. Chcete dětské hřiště? Prosím, máte ho mít. Anebo jsou v domově důchodců smutní senioři? Máme řešení. A co takhle unavení rodiče, kteří mají postižené děti? Pracujeme na tom.
Hodinku provádím osvětu ohledně vylepšení života na Jesenicku a dostávám chuť na langoš. Nenápadně odcházím k vedlejšímu stánku, v tu chvíli se ale ozve silný zvuk trubačů ze silnice. Je pět minut po dvanácté, a právě dorazil dožínkový průvod.
Celá slavnost vlastně začala v deset ráno v kostele sv. Jana Křtitele, kde se děkovalo za úrodu. Po mši vyrazil průvod směrem na Ovčín. Koně, vozy, lidé v krojích, chleba a sůl. Malý chlapec řídí traktůrek s přívěsem. Na přívěsu sedí jeho dědeček. Slavnost je vpravdě mezigenerační. Lidé stojí podél cesty a mávají na průvod. A teď teprve začíná ta pravá vesnická párty.
„Já tuhle akci vnímám nejen jako poděkování zemi za to všechno, co na ni vyrostlo, ale i jako připomínku té těžké zemědělské práce,“ říká Gabriela Doupovcová, vykoná ředitelka zemědělského družstva Jeseník, která tohle všechno zorganizovala.
„My sem jezdíme každý rok, já piju a moje stará si tu kupuje takové ty věci na krk,“ říká mi pan Radim z Brna. Pak mi vypráví, jak vypadají slavnosti v Brně, ale já už ho moc neslyším, protože na pódiu začíná tančit soubor v krojích. Ženy všech věkových kategoriích předvádějí taneční kroky v dokonalém rytmu a já umaštěná od langoše docházím k rozhodnutí, že musím alespoň pár kil zhubnout.
Autobusy přivážejí další návštěvníky a odvážejí ty, kteří už vyzkoušeli a ochutnali všechno. Slunce pomalu zapadá. Sedím na dřevěné lavici s několika seniorkami ze Vsetína a poslouchám o tom, jaký byl život bez televize a jak se stahuje králík a že mladí by dneska nedokázali zabít ani slepici. To je pravda, je mi čtyřicet a slepici bych zabít nedokázala.
Nad námi proletí orel a já myslím na to, jestli je to orel pana Vrbického a jestli se mu vrátí, nebo ne. Nějaký cizí pán nás všechny pozval na panáka a když jsem řekla, že řídím, seniorky začaly skandovat: „Eva vlakem.“ Tedy že s nimi mám jet lázeňským vláčkem a auto nechat tady. Ale já už musela domů, a tak mi pán koupil alespoň dalšího langoše.
Blíží se desátá večer a já se pomalu zvedám. Někdo tančí, jiný pije, všem je dobře. Jedu domů, pořád rovně. V hlavě mám velké poděkování, že máme co jíst, že zemědělci jsou fakt borci a že lidé jsou hodní a příroda je zázrak. Odemykám byt. Manžel mě obejme a řekne: „Čím to zas smrdíš?“
Autorka pracuje jako komunitní pracovník v MAS Jesenicko
Tipy na víkend
9
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
