Silnici lemují opravené a upravené budovy kdysi téměř 100% německé vesnice, dnes součást Svazku obcí údolí řeky Desné.

Obec byla založena v průběhu 15. století, tehdy jako součást sobotínského zboží, majitely velkolosinského panství, asi při nalezišti železné rudy. Roku 1577 měla už ves zákupní rychtu.

Smutný příběh čarodějnických procesů započal na Květnou neděli roku 1678 v kostele sv. Vavřince v Sobotíně. Vernířovická žebračka Maryna Schuchová se pokusila od svatého přijímání odnést posvěcenou hostii. První výslech proběhl na losinském zámku.

Hraběnka s luteránskou minulostí se rozhodla povolat zkušeného inkvizitora F. Bobliga z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory). Ten na zámku zřídil inkviziční tribunál. První oběti byly zaživa upáleny 7. srpna 1679 a následovaly další. Boblig se svými pohůnky řádil na panství a poté i v Šumperku 18 let až byly novým pánem a na císařský popud čarodějnické procesy zastaveny.

Vernířovičtí v roce 1711 na náklady rychtáře postavili v obci kapli se zvonicí zasvěcenou sv. Matoušovi. Od 18. století vznikaly u obce osady. Švagrov je dnes známým odloučeným pracovištěm šumperské Vily Doris.

Místní se zabývali zemědělstvím, řemesly a těžbou rudy, významná byla těžba dřeva. Na vytěžené půdě až vysoko do svahů okolo obce vznikaly role a pastviny.

V roce 1800 žilo ve Vernířovicích 1029 osob, dnes 200. Na mapách byla obec uvedena německy Waermsdorf, někde též českým názvem Teplice. Od vzniku Československa jako Vernířovice.

Po krachu na vídeňské burze v roce 1870 se místní hospodářská situace značně zhoršila. Začal útlum sobotínských železáren, které předtím také vyrobily kolejnice pro celou novou železnici Praha – Olomouc. Nastal pokles počtu převážně německých obyvatel.

Po vzniku Československa došlo ke zlepšení nejen hospodářské situace místních. Hospodářská krize po roce 1929 postihla nejvíce oblast Sudet. Po osvobození 8. května 1945 následoval odsun většiny německých obyvatel spojený s mnoha násilnostmi a samozřejmě zabavením jejich majetku.

První Češi přicházeli do obce již v květnu 1945. Postupně budovy sloužily spíše jako chalupy a rekreční objekty, pokud nebyly zbourány.

Vpravo nad kostelem stojí mala Hasičská zbrojnice s dřevěnou věží. Nad ní bílá budova bývalé sýpky bude sloužit po rekonstrukci jako komunitní centrum. Obec je upravená a děje se zde sousta zajímavých věcí.

Po vypití dobré kávy si dám tvarohový koláč v obchůdku u autobusové zastávky v budově Obecního úřadu. Naproti je otevřená brána do penzionu Reoneo s restaurací. V obchůdku se dozvím, že se chystá pohřeb 92 letého Eduarda Köhlera v kostele.

Po obřadu zamíří průvod s rakví na poslední cestu na místní hřbitůvek ve svahu nad Ztraceným potokem. Zabočíme ke hřbitovu po nově vybudovaném dřevěném mostě a nově vybudované vyasfaltované cestě s vysázenou alejí a lavičkami.

Pan Eduard Köhler se narodil v roce 1930 v Rudolticích (německy Rudelsdorf) pod Sedlem Skřítek. Byl německé národnosti.

Za války povolali jeho otce jako zdravotníka na frontu, ale kvůli invaliditě se vrátil domů. Po válce byl Eduard, tehdy čtrnáctiletý, s otcem držen 8 a 11 měsíců v internačním táboře v Robotárně v Šumperku. Rodina totiž nebyla zařazena do odsunu, nedovolili jim ani později odejít za svými příbuznými do Německa.

V roce 1948 komunistický režim vysídlil rodinu na samotu Zdiměř patřící pod Lošov u Olomouce. V roce 1951 jim bylo vráceno české občanství, ale vrátit se do Rudoltic mohli až v roce 1955. Jejich dům však byl již obsazen, usadili se tedy ve Vernířovicích.

Zde se Eduard oženil s paní Ingeborg také německého původu. Měli spolu 4 děti, paní Ingeborg zemřela v loňském roce. Za příbuznými do Německa se mohli poprvé podívat v době politického uvolnění v roce 1968.

Více o osudu nejen Eduarda Köhlera se dočtete v knihách Víta Lucuka či na stránkách Paměti národa.

Obec Vernířovice byla právě vyhlášená druhou nejlepší v Olomouckém kraji.

Lenka Hoffmannová