Můj otec Aladár Hoffmann - po válce se přejmenoval na Vladimíra, aby byl méně nápadný - již od mládí spojil svůj osud,
nejen pracovní kariéru, s Vítkovickými železárnami v Ostravě.

Já jsem se narodila v tamní nemocnici, ta byla zbudována jako první závodní nemocnice na kontinentě již koncem 30. let 19. století. Pak jsem trénovala rytmiku v dnešním Rotschild Palace.

Můj otec se narodil v Hliníku nad Váhom – dnes součást městečka Bytča – v roce 1921. Po obecné židovské škole
dokončil měšťanku v Bytči a po velmi náročných zkouškách nastoupil do učení ve Vítkovicích jako soustružník. Tehdy se
vracel k babičce Fanny v Bytči.

Bydleli v patrovém domě na tehdejším Masarykově náměstí, dnes Nám. Slovenské republiky. Po vyučení v roce 1939 měl odjet do Palestiny, kde se nedostávalo kvalifikovaných řemeslníků, ale válka vše
změnila.

Bydlel v ubytovně pro židovské učně ze vzdálenějších míst a ze Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny v Mariánských Horách, dnes v domě sídlí ostravská Židovská obec. Než nastoupil do učení, byl rodinou vyslán na kurz pro děti s řečovými vadami.

Spolu s babičkou jej vychovávala jeho teta René, nejmladší z 8 sourozenců. Ti byli rozptýlení po celé Evropě. Jeden syn žil ve Vídni, další v Sedmihradsku, Dežko v Berlíně, Jozef v Budapešti. K Renénéni jsem jezdila na celé prázdniny na jih
Maďarska.

O Vítkovické železárny měl již po anšlusu Rakouska v březnu 1938 enormní zájem Hitler kvůli tamní zbrojní výrobě. Tento průmyslový komplex byl před válkou jedinou velkou akvizicí vídeňských Rotschildů.

Jejich hlava, Louis, raději převedl Vítkovice do vlastnictví britské rodinné větve již před válkou. Spolumajitel, vídeňský David Gutmann, (vlastnil také zámek Tovačov) brzy rozpoznal nebezpečí a s rodinou již s kubánským občanstvím opustil Evropu.

Louis byl vzápětí po anšlusu Rakouska uvězněn. Zkoušeli na něj výslechy, musel tvrdě pracovat atd. Navštívil jej Himmler, který jím byl okouzlen a poté mu byly podmínky vězení zlepšeny, například mu vybavili celu nábytkem.

Po obsazení zbytku Českoslovenka jednání zintenzivnila. Nakonec byla podepsaná dohoda o zaplacení 2 milionů liber (V knize Dereka Wilsona Rotschildové. V anglických pramenech se píše o astronomické sumě 21 mil. liber) a Louis mohl opustit zemi.

Podle taťkovy průkazky na vlak již prvního dubna 1939 se v ní objevilo razítko s německým názvem železáren.
Během války byly Vítkovice doslova vytěženy, zplundrovány, po válce znárodněny. Taťka po válce pracoval ve vývojové dílně závodu 6 jako soustružník až do své předčasné smrti v roce 1967.

Měl svou vlastní dílnu. Byl velmi schopný. Měli jsme jako první v ulici již v roce 1959 televizi, také sestavil poněkud větší a hlučnější než dnes kuchyňský robot. Dostal nabídku vystudovat vysokou školu, ale kamarádi mu podle mamky řekli: „Pak se na nás budeš vytahovat,“ a tak z toho sešlo.

Po válce vstoupil z vděčnosti za osvobození z koncentráku Rudou armádou do KSČ a byl zde pokladníkem (mě také chtějí vždy udělat pokladníkem…). Vstoupil do Lidových milicí.

Po vyučení se jako neárijec musel vrátit domů, do nově vzniklého Slovenského štátu/Slovenské republiky. Prezidentem se stal kněz, rodák z Bytče, Jozef Tiso. Ten podepsal tzv. židovský kodex dne 9. září 1941. Ten byl přísnější, než Norimberské zákony v Německu. Na jeho základě byl židovský majetek arizován.

Během léta 1942 Hlinkova garda zorganizovala transporty téměř 60 tisíc Židů na „východ“. Z nich se po válce vrátilo jen 500 osob. Taťka mluvil o tom, že mu zachránila život znalost němčiny a řemeslo.

Nejprve měl výjimku z deportací v roce 1942, pak otročil v průmyslovém areálu Oranienburg, 3 kilometry od koncentráku Sachsenhausen. Tam byl součástí výroby letecké továrny Heinkel. Naštěstí nemohl na pochod smrti kvůli vředům na nohou z hladu a neexistující hygieně.

Také Rudolf Vrba psal v knize Utekl jsem z Osvětimi, že první otázka po příjezdu transportu zněla: „Kdo je tady soustružník.“ Taťkova dívka, ani ne 20 letá Miriam, však takové štěstí neměla. V roce 1946 zemřela na srdce.

Stejný osud potkal vdovu po Dežkovi Lilku. Ta zemřela taktéž na srdce v roce 1955 v lázních Jeseník a byla jako poslední pohřbena na židovském hřbitově v Bytči.

Lilka, rozená Weinbergerová, si vzala Dezidera Hoffmanna, taťkova strýce. Zřejmě po Křišťálové noci v roce
1938 se vrátil z Německa domů. Dežko podle lístku vyhozeného z dobytčáku 1. dubna 1942 utekl z transportu.

Jejich dcerka Alice se narodila 11. února 1944 v koncentračním táboře Nováky. Během povstání se rodina uchýlila do hor. Poté je ukrýval evangelický kněz.

Dežko byl objeven a zastřelen, jeho žena Lilka s dcerou poté deportovány z koncentráku v Seredi dvěma transporty se ženami a dětmi do Terezína. Malá Alice tam zemřela 8. března 1945.

Taťka žil po roce 1942 v ghetu v bytčianském zámku. Již jako kluk fotil, ale fotoaparát mu byl arizován, stejně jako další cenné věci. Nakonec domy rodiny obsadili arizátoři.

Taťka bojoval ve Slovenském národním povstání v partyzánské brigádě Jana Žižky. Po jeho porážce se měsíc skrýval. Jak píše ve svém životopise kvůli udělení medaile k 20. výročí povstání: 28. listopadu 1944 byl zatčen a vyslýchán ve věznici
v Sabinově.

Tam mu vyrazili několik zubů (měl pak zlaté) a zřejmě i zlomili nos. Pamatuji si, že musel kvůli tomu na operaci. Z koncentračního tábora v Seredi byl deportován s Miriam a jejími rodiči do Německa. Tehdy už ze Slovenska jen do Sachsenhausenu a ženského tábora Ravensbruck.

Kromě velkého utrpení muselo být hrůzné sledovat, jak jeho nejbližší umírají v táboře hlady a vyčerpáním.
Z celé rodiny dnes žije jen můj bratranec Robert v San Francisku, naštěstí má 3 syny.

Narodil se v listopadu 1946 v Budapešti. Jeho otec, slavný klavírista, byl osvobozen v Bergen Belsenu. Matka Jutka Hoffmann přežila válku jako jeptiška v klášteře. Její bratr byl zařazen jako většina maďarských židovských mužů do pracovních skupin a zmizel na východní frontě, kde s nimi maďarští vojáci po boku Wehrmachtu zacházeli jako s otroky.

Rodina brzy emigrovala do USA, kam se za nimi dostali v roce 1956 i rodiče Jutky. Babiččin bratr Jozef přečkal válku jako důležitý chemický odborník. Během revoluce v roce 1956 žili s manželkou u Renénéni v Szentesi a poté se jim podařilo již v pokročilém věku odjet do USA.

Moje Renénéni měla s manželem ve městě pilu. O manžela přišla v Dachau. Přežila Osvětim i přesto, že od mládí nosila velmi silné brýle. Ty byly v koncentráku nemyslitelné.

V té době ještě přeživší o svém utrpení nemluvili. Jen vím, že nutila své spoluvězeňkyně v Osvětimi, aby si v ledové a nedostatkové vodě myly vlasy kvůli vším, které přinášely tyfus a další nemoci.

Vítkovice po roce 1989 opět vstávají z popela. Výroba železa a oceli a těžba uhlí byla ukončena. Přesto je oblast Dolních
Vítkovic nyní atraktivním místem pro turisty z celého světa.

Když arcibiskup Rudolf Habsburský zde zakládal v roce 1828 další z menších hutí, byly Vítkovice jen malou vesnicí. Huť po jeho smrti zakoupili vídeňští Rotschildové v roce 1835. Podařilo se jim vybudovat největší a neúspěšnější železárny v monarchii.

S nimi přišli do hutí významní evropští odborníci. Po krachu na vídeňské burze v roce 1870 založili v roce 1973
s firmou bratří Gutmannů Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Bratři přivedli do firmy zkušeného metalurga, teprve 33 letého ředitele Paula Kuppelwiesera.

Ten se soustředil na zbrojní výrobu. Železárny měly kvalitní koksovatelné uhlí z vlastních dolů, vodu z Ostravice a kvalitní železnou rudu dováželi ze vzdálenějších míst. Mladý ředitel dával důraz na kvalitní život zaměstnanců. Životní úroveň před Velkou válkou zde byla nevídaná. V roce 1924 byly Vítkovice zahrnuty do velké Ostravy.

Ještě o posledním předválečném řediteli Vítkovických železáren. Oskar Federer se narodil v roce 1884 v Jičíně a
zemřel v roce 21. července 1968 v Kanadě.

Oskar Federer se přes úředníka obchodního oddělení ve Vítkovicích se vypracoval v roce 1932 na ředitele Vítkovického horního a hutního těžířstva. Jako odborník v různých oborech zastával i další funkce například ve Spolku Domu umění v Moravské Ostravě.

V březnu 1939 emigroval s rodinou přes Francii a Velkou Británii do USA. V roce 1940 se usadil v Kanadě odkud byl
stále v úzkém kontaktu s bývalými majiteli Vítkovických železáren Rothschildy.

V meziválečném období založil hodnotnou sbírku umění. Zaměřil se na české umění 19. a počátku 20. století, později na
evropské umění. Velká část jeho sbírky zůstala doma jako židovský majetek byla zabavena.

Po válce byla sbírka zase zkonfiskována pro správu muzejních a galerijních institucí. Soud rozhodl o vrácení obrazů ze sbírky z Ostravy a Pardubic potomkům rodiny. Některé obraz zakoupily Vítkovice do Zámečku, nejstarší dochované stavbě Vítkovic z roku 1847.

Autor: Lenka Hoffmannová