Žítková byla v minulosti jako pohraniční oblast poznamenána mnoha boji. Místní vesničané, skromní lidé, museli tvrdě pracovat, aby si zajistili obživu. Zpravidla pěstovali zeleninu, obilí a chovali dobytek. Až do roku 1948 nebyla v obci elektřina a pravidelný linkový autobus sem začal zajíždět o dva roky později. Možná díky určité izolaci se místním ženám podařilo uchovat si vědomosti plynoucí ze souznění s přírodou. 

Žítkovské bohyně. Ženy s výjimečnými schopnostmi dokázaly léčit pomocí bylin, ale uměly i dobře poradit. Vypravili jsme se zjistit, jestli je atmosféra v Žítkové opravdu taková, jak se říká. Auto parkujeme dole v obci u Penzionu Žítková, vedle kterého stojí malá perníková chaloupka a chaloupka na kuří nožce. Vysedáme z auta a už první nadechnutí svědčí o tom, že určitě nejsme ve městě. Od parkoviště se vydáváme vlevo podél potoka, proti jeho proudu. Přibližně po dvou set metrech míjíme malou studánku. Voda je průzračná, voní tady luční kvítí. Kousek od studánky se díky informační tabuli dozvídáme o užovkách stromových, které se v této oblasti vyskytují. Pokračujeme po cestě až k rozcestníku.

Cedule na stromě nás láká k návštěvě odpočívadla U Hajtmanů. Hluboký nádech, opouštíme silnici a vcházíme do lesa. Kilometr do kopce v převýšení 143 m je sice hrozná představa, ale žádná tragédie. Cestou nahoru si užíváme lesa, vnímáme vůni přírody a kocháme se výhledy. Tušíme, že ty krásnější nás ještě čekají. 

VIDEO

| Video: Youtube

Jsme tady. Odpočívadlo U Hajtmanů je splněný sen. Paní Miškaříková nás vítá s úsměvem. Ochutnáváme její domácí výrobky. Nejvíce mě láká domácí chleba se škvarkovou pomazánkou a domácí mátová limonáda. Koupíme si občerstvení a usedáme na lavičku. V tu chvíli se zastavuje čas. Během minuty uplyne hodina. Pozorujeme krajinu před námi, mraky na obloze, vyhříváme se na slunci. Na další cestu se vydáváme po velkém přemlouvání. Míjíme koně s oslíkem a pokračujeme po cestě dolů. Procházíme Přírodní rezervací Pod Žítkovským vrchem. Jeden a půl kilometrové zhoupnutí malým údolíčkem s několika naučnými cedulemi nás zavede ke dřevěné zvoničce. Procházíme kolem několika chaloupek, kocháme se přírodou. Není třeba mluvit.

Od zvoničky po 400 metrech přicházíme k hlavní cestě, přecházíme na chodník a díváme se před sebe. Výhled je úchvatný. Přichází bouřka. Mění
se tlak a ve vzduchu je cítit voda. Vyrážíme směrem dolů do údolí, kocháme se přírodou. Po dvou kilometrech přicházíme k rybníku, který už
prakticky leží na hranici se Slovenskou republikou. Chvíli pátráme po rybách, ale začíná pršet, proto brzy zamíříme k autu. 

Iva Vladíková