Vzpomínání na profetovaná léta začíná někdy zkraje 90. let. Byl chytré dítě chytrých rodičů, na základce míval „samé“. Když přecházel na učňák, jeho sestra pracovala na metabolické jednotce v Masarykově nemocnici, vzala si sanitáře. Právě švagr Míra namočil Petra do drog. Když měla jeho žena noční, vařil. Petr na to přišel náhodou, když šel za sestrou a otevřel mu on. „Jdeme dovnitř, v kuchyni se vznášel divný chemický smrad. Vidím zkumavky, teploměr, sklenici s louhem a jódem, prázdné plata od prášků,“ líčí Petr.

Švagr mu řekl, že bere. Petr na to, že chce ochutnat. Švagr natáhnul stříkačku a řekl, ukaž ruku. „Najednou teplo po celém těle, mravenci,“ popisuje Petr. „Vstal jsem, a jako když zhasne světlo. Vidím tunel, jdu k bráně – a pak plesk plesk, vzkřísil mě a řekl, ty blbečku, málem jsi mi tady umřel,“ dodává. Švagr mu dal „trochu víc“ kodeinu, aby ho prý nadobro odradil od dalšího experimentování. Dopadlo to přesně naopak.

Spíš než droga na bázi heroinu Petra zaujal pervitin, který švagr uvařil příště. „Člověk nespí, přijde si silnější, free, má úplně jiný pohled na realitu,“ vysvětluje. Švagrovi začal pomáhat, dodával mu léčiva a další potřebné chemikálie a pomůcky. A sám se učil vařit. Hned to dopadlo na výbornou.

„Už po prvním varu mě švagr pochválil a řekl, z tebe jednou něco bude. Uvařit drogu je jako upéct buchtu. Když se to dělá s láskou, tak to chutná,“ směje se Petr, když ochutnává vychladlý perník… V 90. letech se materiál potřebný pro var sháněl hůř než dnes. Červený fosfor narkomani získali třeba tak, že z trafiky vykoupili všechny sirky s hrubými škrtátky, která pak oškrábali. Petr měl pro sebe 3-4 gramy pervitinu na týden. „Mohl jsem něco i prodat. Většinou jsem ale sfetoval všechno, chutnalo mi to,“ říká.

Prasklo to na něj v sedmnácti. Šel víc než obvykle „nafrčený“ do K-centra. Otevřela mu Radka Kobližková, dobrá víla jeho profetovaných let, dnes vedoucí podpůrného centra závislých z Ústecka, které občas pořád volá: chce poradit, nebo se jen svěřit, co se mu událo.

Dětská ambulance

„Měl jsem 250 tepů za minutu. Radka mi zavolala sanitku. Na dětské ambulanci jsem potom poprvé viděl brečet tátu,“ vykládá Petr. Na švagra ale neprasklo nic. Rodiče uvěřili, že šlo o jednorázový experiment ve vlastní režii.

„Když k nám Petr přišel s matkou, sestrou a se švagrem, na jeho hlavu padala spousta nadávek, výčitek a vzteku,“ vzpomíná R. Kobližková. A Petr prý jen seděl a poslouchal, ani neodporoval – a švagra neprozradil. „To jsem nemohla ani já, i když jsem věděla, že bere. Ale u nás ctíme ochranu informací,“ vysvětluje vedoucí centra.

Oba dva ve vaření i společném konzumování pokračovali vesele dál. Ale už jen pár let. Po nějaké době totiž našli Petrova švagra v areálu ústeckého letního kina mrtvého se stříkačkou v ruce. Píchnul si prvně neředěný heroin. Petr pak byl „čistej“ 3 měsíce. Potom si začal pervitin shánět sám. Přivydělával si na něj roznosem novin a pošty, následně šel pracovat do chemičky.

Tam měl ale jen 4,5 tisíce, tehdy nejnižší plat. Snažil se pomoct si na automatech. Někdy se mu kromobyčejně dařilo. „V jednom baru jsem z dvoustovky vyhrál 27 a půl tisíce. Byla to náhoda, měl jsem prostě štěstí.“ V Praze zase z dvou tisíc udělal 120 tisíc, které ale hned zase „projel“…

Petr během následujících dvaceti let postupně vyměnil na 20 zaměstnavatelů nejen v Ústí, ale po celé republice. Rok byl i v Anglii. V malém městečku na pobřeží Atlantiku balil do krabiček ovoce, které na Ostrovy dovážely lodě ze zámoří. Tady tehdy vydržel nebrat nejdéle. „Každý feťák má období, kdy chce se závislostí seknout,“ hodnotí Petr, který byl několikrát i na odvykačce.

Dopustit nedá na podporu ústeckého „Káčka“ v problematičtějších letech, kdy mu tu nejen vyměňovali stříkačky, ale dávali i najíst, oblékali ho a mohl se tady vykoupat. „Já na něm oceňuji hlavně to, že i když drogy bral, tak vždycky pracoval, že si zachoval ty dobré návyky, které dostal ve své rodině,“ říká R. Kobližková s tím, že to se každému závislému nepodaří. „Nejsou tedy mezi našimi klienty jen povaleči, jak si možná řada lidí myslí,“ dodává vedoucí centra.

Vydržel i 20 dnů nespat

Většinu z uplynulého čtvrtstoletí Petr „profrčel“ na perníku. „Vydržel jsem i 20 dnů nespat, stačilo mi zdřímnout si v autobusu na konečnou, když jsem neměl kde bydlet,“ popisuje Petr, který kvůli závislosti zabředl i do podsvětí. Klec spadla, když asi před deseti lety převážel do Anglie na falešnou občanku albánskou princeznu.

Chytili ho a na čtvrt roku zavřeli do francouzského kriminálu. Měl štěstí, řada jiných jeho známých si šla za drogy nebo související kriminální činnost sednout na daleko delší dobu, nebo byli v base opakovaně. Asi polovina z nich svou závislost už neudýchala, zemřeli… Aby změnil prostředí, přestěhoval se Petr před několika lety za přítelkyní, s kterou se seznámil v Horních Beřkovicích. „Říkala mi, přijeď za mnou do Liberce, budeš se mít jako v ráji. A měla pravdu,“ směje se.

I v ráji se ale dá brát pervitin. Petr věděl, že když bude chtít, drogu sežene všude. Už po týdnu v Liberci rozpoznal dealera v jednom z obyvatel domu, kde se ubytoval.

„My feťáci na sebe máme čuch,“ krčí rameny. V městě pod Ještědem se mu stejně jako v Ústí pokoušeli místo drogy prodat oškrábanou omítku nebo jedlou sodu. Z hovoru v tramvaji zaznamenal i to, jak zdejší mladíci podvedli kamaráda nadrceným sklem, kterým napodobovali typický vzhled pervitinu vařeného Vietnamci, takzvané vietnamské sklo… Chutě mívá Petr doteď, i když abstinuje. Možná ho zachraňuje staromilectví. „Není perník jako perník. Dal bych si ten ze solutanu, jako když jsem začínal. Když vím, co do toho teď dávají, zůstává mi rozum stát,“ říká nad kávou v kuchyni.

Na balkoně zatím ve velkém hrnci odpočívá zelenina připravená na bramborový salát. Dnes budou slavit 15tiny partnerčina syna. Skvělý perník s cukrovou polevou, který na oslavu napekl, už skoro zmizel v břiše reportéra Deníku. Petr vykládá, že za zatím posledním rozhodnutím nebrat stálo vážné zranění.

Skoro na den přesně před dvěma lety se popálil téměř na polovině těla. Kvůli nerozvážnosti, o níž nechce příliš mluvit. Zmíní jen, že se jí dopustil pod vlivem pervitinu. Z Nového Jičína, kde tehdy pracoval, s ním vrtulník musel letět na popáleninové centrum fakultní nemocnice v Ostravě. Dávali ho tam dohromady půl roku, kdy neměl vůbec žádný kontakt s blízkými. Radši se nechal převézt na LDN do Liberce, kde se denně umíralo.

Od té doby je čistý. Našel si dobrou práci. Čas od času zajede do Ústí za rodiči, kteří vychovávají jeho 15letého syna. Když o tom mluví, Petrovi se zlomí hlas. Bilancuje, že svému potomkovi toho v životě nejen moc nedal, ale že spolu ani nemají skoro žádné společné zážitky. To se může brzy změnit.

Chce s ním vyrazit na svatojakubskou pouť do španělského města Santiago de Compostela. Inspirovala ho k tomu folková zpěvačka Kaczi z Frýdku-Místku, která šla vyhlášenou cestu s ukulele v ruce. Jsou to také její písničky, které Petra motivují k novému životu bez drog. Jeho snem je, aby natočila videoklip k nějaké své písni v Jizerkách, s kamarádem by jí s tím prý pomohli.