Kliknutím zvětšíte„Covid?“ volá jeden řidič na druhého, spěchajícího k sanitce. „Kupodivu ne,“ odpovídá šofér. Se záchranářem nasedají do vozidla, zapínají majáky a vyrážejí za pacientem. I když mají pracovníci Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje v posledních měsících hodně napilno, v době návštěvy Deníku na základně v Plzni na Borech je v garáži poměrně dost vozů. „Je klid před bouří. To, že teď několik řidičů čeká na výjezd, skoro hraničí se zázrakem. Včera touto dobou nejen místnost řidičů, ale i garáž zely prázdnotou,“ popisuje zkušený šofér sanitního vozu Martin Brejcha. Nemýlí se, za chvíli začíná pořádný „cvrkot“.
Dvoje rukavice
V garáži sleduji, jak se řidiči připravují na výjezd. Doba covidová jejich práci výrazně změnila. Už nemohou vyjet, laicky řečeno, jen v oranžovém obleku. Minimem je respirátor a ochrana očí. Při výjezdu k pacientovi s covidem musí být ochrana mnohem výraznější.
Záchranář si navléká speciální bílou kombinézu a natahuje rukavice. Rukávy pak dole oblepí páskou. „To aby se při manipulaci s pacientem rukáv nevyhrnul a nedošlo k jeho rozpojení od rukavic. Máme dvoje rukavice, aby se horní daly případně odhodit a vzít si nové. Ale stále jsme chráněni spodními,“ vysvětluje Brejcha s tím, že nezbytné jsou i respirátor FFP3 a na očích brýle či štít.
Kromě běžných sanitek je v garáži i jedna určená přímo pro výjezdy ke covidovým pacientům. Někdy s ní jezdí i David Ibermajer, který je u záchranky zhruba tři roky. Nezastírá, že doba je pro něj, stejně jako jeho kolegy, náročná. „Je to mnohem úmornější než před covidem. Během dvanáctihodinové služby mám šest, sedm výjezdů. Musíme se vždy, laicky řečeno, obléci do skafandru, po návratu pokaždé následuje dekontaminace. Když máte tři čtyři výjezdy v kuse, máte toho plné brýle. Docela pravidelně se stává, že není ani čas se najíst,“ říká Ibermajer. Za vážné považuje, že záchranáři stále častěji jezdí pro mladší ročníky, které jsou navíc ve stále horším stavu.
Vystydlý oběd
Je čas opustit řidiče a nahlédnout pod pokličku zdravotnického operačního střediska, kde je dnes operátorkou a zároveň vedoucí směny Mária Svobodová. S ní tu aktuálně je pět operátorů na příjem tísňové linky plus dva zaučující se. Svobodová je supervizor, na kterém vše leží. „Vedoucí operační směny odbavuje všechny výzvy, stará se o to, kdo a kdy kam pojede, třídí priority a rozděluje to posádkám, aby nedošlo k prodlevám. Aby lidé, kteří potřebují akutně pomoc, ji dostali, a ti, kteří mohou počkat, počkali,“ vysvětluje to nejzásadnější Svobodová. Operátoři kolem nás zvedají telefony a řeší s volajícími jejich problémy. Ať už je problém jakýkoli, zaznít musejí otázky na covid. Zda není někdo v rodině nemocný, zda pacient není v karanténě, zda nemá příznaky nemoci, zda přišel do styku s někým nakaženým, zda je očkovaný a podobně. To je povinnost.
Na počítačích naskakují všechny přijaté události – kolaps pacienta s covidem, alergická reakce, točení hlavy, ležící osoba nalezená u silnice, rodící žena… Vše se neprodleně řeší, vysílají se posádky podle důležitosti případu a dostupnosti vozů. „Denně tu máme pět set, ale i osm set hovorů. Telefony tu zvoní v podstatě nepřetržitě. I když jsem pak už doma ve sprše, pořád mám pocit, že zvonění slyším. Z hlavy to jen tak nejde dostat,“ směje se Svobodová, ale pak přiznává, že zase taková legrace to není: „Za poslední dva měsíce jsem nezažila jedinou klidnou službu, je to velmi psychicky náročné období. Neustále zvoní telefony, řeším jednu událost za druhou. Čekám, až bude na chvilku ticho, abych vyběhla na záchod. Podobné je to s jídlem. Když holky v půl třetí vidí, že jsem ještě neobědvala, přinesou mi oběd, který mi stojí v kuchyňce.“
Nemocní se ptají, jak brát léky
To, že rok s covidem dává všem pracovníkům záchranky pořádně zabrat, mi potvrzuje i Irena Bláhová, která slouží jako operátorka už čtvrt století. „Je to teď hodně psychické náročné. Často nám volají i lidé, kteří jsou nešťastní, nevědí, jak brát léky, nemají se na koho obrátit, nemohou se dovolat praktickému lékaři. Práce i převozů je mnohem více,“ konstatuje.
Její kolegové vyřizují další telefonáty. „Jak se pán zranil? Cože, on je ležák a spadl ze štaflí?“ zní otázka jednoho z operátorů, která přece jen na chvíli vyvolá úsměv a odlehčení. Počasí venku se kaboní, a tak Svobodová prověřuje u letecké záchranné služby, zda je schopna létat. „Aktuálně je to dobré, mohou létat v Plzeňském i Karlovarském kraji,“ hlásí vedoucí směny s tím, že v opačném případě by museli počítat s tím, že všichni včetně nejzávažnějších případů musí být přepravováni pozemní cestou.
„Aktuálně jsou k dispozici dva vrtulníky. Zajišťujeme covid transporty po celé republice. To lze jen do doby, než se setmí, protože v ochranných oblecích mají zhoršenou viditelnost a let za tmy by už nebyl bezpečný, na základně musí být do soumraku,“ dodává Svobodová.
Mezitím naskakují další případy. Pořezaný muž, zřejmě při pokusu o sebevraždu, dušnost, bezvládný opilec, další dušnost…
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
