Svačiny už si do práce ani nenosí, prostě je vůbec nestíhá sníst. „Pokud se mi chce na záchod, musím to vydržet, ale člověk je tak propocený, že by to snad ani nebylo poznat,“ popisuje začátek svého pracovního dne zdravotní sestřička z jednotky intenzivní péče orlické nemocnice. Z pracovních důvodů si nepřála zveřejnit své jméno, redakce Deníku ho zná.

„K našemu povolání přítomnost smrti patří. Člověk se s tím naučí pracovat, vytvoří si proces zpracovávání. To, co se děje teď, ale nemá s klidným umíráním nic společného,“ vysvětluje sestra z covid oddělení.

Největší tlak na psychiku zdravotní personál zažívá v momentech, kdy do nemocnice volají rodinní příslušníci. Ti se často s pacienty chtějí rozloučit alespoň přes telefon.

„Prosí nás, abychom je pohladili a vzkázali, že doma mají rodinu, která je miluje. To jsou opravdu velmi těžké okamžiky. A jsou v současné době bohužel velmi časté,“ říká smutným hlasem

Ostrovem klidu je obědová pauza

Oběd je jedinou chvílí, kdy si zdravotní personál během dvanáctihodinové směny může odpočinout. Ne vždy se to však podaří. „Zákon schválnosti je, když si dáme lžíci do pusy a na oddělení nastane krize. Musíme jít. Nedávno se mi stalo, že u pacienta nastal během mé pauzy velmi akutní stav. Než jsem s ním projela všechna vyšetření, bylo půl čtvrté. Až pak jsem šla obědvat. Nebo vlastně skoro večeřet,“ rekapituluje svůj pracovní den.

Vlna solidarity se změnila v nenávist

Zatímco na jaře lidé nezištně šili roušky a na 3D tiskárnách tiskli ochranné štíty, v současnosti se objevují hlasy, které zdravotníky očerňují. „Když otevřu internetové diskuze, dočtu se, že jsme podplacení a hrajeme politické divadlo. Vypnu počítač a jdu raději na brusle nebo čtu. To jsou ale slabé berličky,“ smutně dodává sestra.