„Přesto mám pořád ty nejvyšší ambice a chci všem, kteří o mně pochybují, ukázat, že se můžu fotbalem živit,“ nevzdává se Podhorný.

Krajní záložník či hrotový útočník měl vysoké cíle vždycky. Nastupoval s o rok či dva staršími spoluhráči a v mladí jej dokonce testovalo ligové Slovácko. Přednost ale dostala škola. „Slovácko mělo zájem, ale všichni mi říkali, že je potřeba dodělat školu a já jsem si to myslel také. Nejvíce jsem dal na babičku, se kterou od malička žiji a jsem jí za všechno vděčný,“ prozradil, proč se v minulosti nevydal za dobrodružstvím do ligového klubu.

Zkušený? Zatím ne

Nikdy zatím nehrál v jiném týmu než šumperském, za což se mu tamní trenéři odvděčili brzkým přeřazením do mužské kategorie. Poprvé do zápasu za muže nakoukl už v patnácti letech a o dva roky později již patřil mezi stálice. S mateřským klubem zažil pád do krajského přeboru i opětovný postup do divize.

„Jsem tady jeden z nejdéle sloužících hráčů, takže cítím, že bych měl často brát zodpovědnost na sebe a pomáhat týmu. Očekává se ode mě, že budu lídr. Mám za sebou spoustu těžkých zápasů, přesto se zatím necítím jako zkušený hráč,“ glosoval svoji roli.

K vitězi MSFL ne? Chyba!

Před čtyřmi lety mohl svoji kariéru posunout o level výše. Velký zájem o něj tehdy měl uničovský trenér Jiří Balcárek, který nakonec se svým týmem třetí ligu vyhrál. „Jezdil se na nás dívat a zaujal jsem ho. V Uničově jsem byl na měsíční zkoušce, která se mi povedla. Kouč mi říkal, že by to zpočátku nebylo na základní sestavu, ale že bych dostal spoustu příležitostí. Jenže já jsem se raději rozhodl pro větší herní vytížení a návrat do Šumperka,“ vzpomínal Miroslav Podhorný.

Později své volby litoval. „Asi bych se rozhodl jinak a zabojoval o šanci, protože do Šumperka jsem se mohl vrátit vždycky,“ pokračoval. Od té doby šly jeho výkony dolů. „Asi jsem tomu nedával tolik a myslel si, že už to mám v kapse, když se mi dařilo i v týmu, jako je Uničov,“ hledal důvody.

K tomu se přidaly i zdravotní komplikace. Od roku 2017 se s Podhorným táhly problémy s kolenem. A i zde fotbalista menšího vzrůstu zpětně uznal, že chyboval. „Doktoři mi říkali, že mám koleno přetížené. Ale já jsem je neposlouchal. Hrál jsem přes bolest i pod prášky, dokud to jen šlo,“ popisoval.

Koleno jsem měl řešit daleko dříve

Došlo až k tomu, že mu praskla čéška, se kterou měl podstoupit loni v dubnu plánovanou operaci. Jenže nastoupil koronavirus, takže na Podhorného vyšla řada až v srpnu. Tím pádem přišel minimálně o tři měsíce rekonvalescence, kdy se stejně nehrálo. A když se soutěže rozběhly, byl stále ještě mimo.

„Nejprve jsem věřil, že mě vezmou, ale potom mi volala sestřička a změnila termín. Respektoval jsem to a říkal jsem si, že jsou důležitější věci v době pandemie. Pořád jsem se alespoň snažil nějak udržovat v kondici. Posiloval jsem, chodil na lehčí výběhy nebo hrál s kamarádem ping pong. Ale když to vidím zpětně, měl jsem své koleno řešit daleko dříve a k operaci nemuselo vůbec dojít,“ kál se šumperský talent.

Nyní však už trénuje pětkrát týdně v plném zatížení a vyhlíží návrat na trávník do ostrého mače. „Na jednu stranu je dobře, že se nehraje, protože mám čas dohnat kondici. Na druhou se už nemůžu dočkat zápasu. Chybí mi parta i soutěživost.“

Ani ze svých fotbalových ambicí neslevil. Stále je jeho snem profesionální fotbal. „Nejlepší by bylo, kdybych do tří let přestoupil do vyšší soutěže a vykopal se ještě výš. Chci ukázat všem, kteří o mně pochybují, že se fotbalem můžu živit. Čtyřiadvacet let sice není úplně málo, ale ani hodně. Důležité však je zůstat zdravý,“ zakončil Miroslav Podhorný.