V obci, kterou proslavily především tradiční tvarůžky, působí zároveň navíc jako správce tamního fotbalového areálu, trenér áčka mužů a také u kategorie starších žáků sdruženého týmu Mohelnice a Loštice.

„Nyní, když se nehraje, mně nejvíce času zabere právě to správcování,“ říká na úvod s úsměvem Josef Mikeš.

„Ale jednoznačně největší radost mám, když přijdu na hřiště coby kouč mezi starší žáky a vidím, jaké dělají ve fotbale pokroky a snaží se postupně zlepšovat,“ prozrazuje dále fotbalista, jenž v minulosti působil také v sousední Mohelnici.

Za běžné situace s tolika aktivitami tvoří fotbal podstatnou část jeho života a stíhat všechno okolo, není mnohdy jen tak.

„Někdy je to těžké, ale naštěstí na to nejsem sám. Mám kolem sebe trenérské kolegy, kteří mi pomáhají. A k tomu samozřejmě taky musí mít člověk doma tolerantní manželku,“ říká se smíchem Josef Mikeš.

Navíc má i dva syny, kteří také propadli kouzlu kulatého míče, takže nejpopulárnější sport planety je u Mikešů doslova na denním pořádku.

„Kdybych měl dvě dcery, asi by to bylo trochu jiné, ale takto i žena je fotbalový fanoušek, vlastně ani nemá moc na vybranou,“ dodává opět s úsměvem.

Současná těžká doba však fotbalu a obecně sportu mimo profesionální úroveň vůbec nepřeje. Striktní omezení dala stopku společnému trénování i hraní. Josef Mikeš se coby aktivní hráč a trenér obává především o osud mládeže.

„Moc dobře mi z nynější situace není. Mám strach, až se něco konečně pohne a budeme moct začít znovu trénovat, v jakém stavu a jestli vůbec se děti ke sportu vrátí. Snad je ta doba počítačů úplně nesemele,“ doufá loštický matador.

Kdy přijde restart?

Nejen fotbalisté tak toužebně vyhlíží restart soutěží a zároveň tréninků, které jsou nyní možné pouze na individuální úrovni.

Fotbalové orgány stále vyvíjí iniciativu, aby se stihla dohrát nadpoloviční většina utkání a soutěže se tím mohly oficiálně uzavřít, tedy určit postupující i sestupující mužstva.

„Pro týmy dole to může asi být problém. My jsme naštěstí v I. B třídě nahoře, protože se nám na podzim dařilo, což však neznamená, že v tom budeme pokračovat i nyní, kdyby se začalo hrát. Ta pauza je opravdu už hodně dlouhá a je otázka, v jaké kondici se nám kluci vrátí. Hlavně aby se vůbec mohlo začít hrát, teď je to úplná doba temna, nemůžete prakticky vůbec nic. Je mi ze všeho moc smutno. A nejsem sám. Všichni, kdo milujeme fotbal, to cítíme stejně,“ neskrývá své pocity Josef Mikeš.

Loštická rarita

A třeba právě v Lošticích je takových fotbalových nadšenců nespočet. Za vše hovoří už jen dospělá základna, díky které mohli v obci na Mohelnicku se zhruba třemi tisícovkami obyvatel poskládat hned tři fotbalové týmy mužů, což je minimálně na úrovni Olomouckého kraje bezesporu rarita.

Céčko válčí ve III. třídě, béčko potom o patro výš v okresním přeboru a první mužstvo je po letošním podzimu lídrem I. B třídy v olomoucké skupině B.

„Teď se tady vytvořila parádní parta lidí, které to prostě baví. Možná i proto máme takovou základnu hráčů. Navíc jsme i naše kluky zapojili do trénování. U každého mládežnického mužstva máme dva tři trenéry, co hrají, i třeba mladé hráče z dorostu. Snažíme se je začlenit do práce u dětí, aby byla určitá provázanost mezi jednotlivými kategoriemi,“ vysvětluje Josef Mikeš.

„A zatím nám to funguje. Kluci cítí určitou zodpovědnost a zároveň si vytvoří ke klubu silné pouto a vztah, ta práce je baví a navíc jsou doma. Určitě lepší varianta, než sem tahat borce odjinud, kteří odtrénují, dostanou cesťák a jedou zpátky,“ míní závěrem Josef Mikeš.