Stopera Lubomíra Pinkavu lze bez nadsázky označit za legendu. V civilním povolání policista prošel v Olomouckém kraji hezkou řádkou klubů. Mezi muži kdysi začínal ve Zvoli, nejvýraznější stopu ale zanechal v Zábřehu. Nastupoval však také v dresu HFK Olomouc, Šumperku, Velkých Losin, Mikulovic, Dubicku či Moravské Třebové, odkud se loni vrátil do domů do Mohelnice.

Zkušenosti má i s fotbalem na mezinárodní scéně, neboť reprezentoval Českou republiku na šampionátech policejních sborů. Je dokonce mistrem světa z roku 2007, doma má evropské stříbro i bronz. Na šampionátu v roce 2014 byl se šesti góly kanonýrem celého klání, díky čemuž se stal nejlepším sportovcem roku České republiky z řad policistů.

Jaký máte recept na fotbalovou dlouhověkost?
Už to není to, co dříve (úsměv). Už nejsem takový dravec a musím si dávat pozor na různé věci, které jsem dřív mohl normálně dělat, aby z toho pak nebylo nějaké zranění. Všechno je o přístupu, snažím se pořád hýbat, před zápasem se dobře protáhnout, člověk se prostě musí ke svému tělu dobře chovat. Taky jsem se dřív na hřišti jako útočník nalítal daleko víc, teď už tolik běhat nemusím (smích).

Vzpomenete si na úplně první zápas za muže?
Začínal jsem ve Zvoli, která hrála tehdy I. A třídu, bylo mi tuším sedmnáct let. Vzpomenu si na zápas, ve kterém jsem dal svůj první gól, kdy jsem běžel proti balónu, který jsem nemohl mít, soupeř odkopával od brány, já si hlavně kryl hlavu, abych to nekoupil, míč mě trefil do kolena, odrazil se do sítě a my vyhráli 1:0. Tím jsem se stal ve Zvoli slavným (smích).

Na které angažmá vzpomínáte nejraději?
Co se týká party, tak na devět let v Zábřehu. Tehdy jsme tam byli všichni vrstevníci, což bylo fajn. V Zábřehu jsem zažil dva postupy, jeden taky v Mikulovicích, na to si člověk rád vzpomene. Stejně jako na Holici, kde jsem tehdy okusil profesionální fotbal. První rok byl super, bohužel ten následující jsme spadli ze 2. ligy. Srdcovou záležitostí je samozřejmě Mohelnice, kde jsem doma.

Máte za sebou také šampionáty v dresu české reprezentace policistů. K čemu byste přirovnal úroveň těchto akcí?
Třeba v roce 2007 jsme vyhráli finále mistrovství světa proti silnému Egyptu 3:1. Hrálo se prakticky na jednu bránu, ale my z brejků dávali góly. První čtyři týmy na této akci byly opravdu kvalitní. Naposledy jsme pak před dvěma lety podlehli ve finále Evropy Německu 4:0, ti tam dokonce měli několik profesionálních hráčů, prostě byli trochu jinde. Celkově bych ty mužstva přirovnal k úrovni naší MSFL.

V Mohelnici asi nyní plníte s Romanem Kubou roli určitého mentora pro mladé hráče, jak vás berou?
Někteří spoluhráči jsou i mladší než moje nejstarší dcera (úsměv). Ale vycházím s nimi úplně v pohodě. Určitě se nepasuji do role nějakého mazáka. Ale zase si nenechám nic líbit, i když oni na mě vlastně nic nezkoušejí. Nevím, jestli kvůli mému věku, nebo že jsem policajt (smích). Každopádně si mezi sebou všichni normálně tykáme.

Jak vnímáte coby hráč ze staré školy současný přístup mladých k fotbalu a sportu všeobecně? Dnes každý spíše sedí raději doma u počítače. Dostat kolikrát děti ven na hřiště, to je problém…
Zrovna nedávno jsme s kolegou probírali, že v Mohelnici udělali mezi paneláky dvě krásná hřiště s umělou trávou, která jsou ale věčně prázdná. Za naší éry by tam musela být tabulka s rozpisem, kdy tam kdo bude. Byli jsme pořád na hřišti a domů chodili pozdě večer. Bohužel dnes mají mladí jiné zájmy. Fotbal je třeba baví, ale je tam méně zodpovědnosti.

Jak by se tohle dalo zlepšit?
Hodně se mluví o fotbalových základnách, že jinde se dětem věnují lépe, i když jak to chodí v jiných zemích popravdě moc nesleduji. Určitě je potřeba začít u těch nejmenších. Těší mě, jak třeba u nás v Mohelnici pracují s benjamínky a přípravkou, ale podle mě je těch hráčů obecně málo. A pak je taky velký problém udržet kluky u fotbalu, mnohdy je baví víc koukat do mobilu, místo toho, aby se šli někam proběhnout a zasportovat si.

Pojďme zpátky k Mohelnici, kde pamatujete ještě MSFL. Poté vedly vaše cesty jinam a pak přišel návrat. Jak k tomu došlo?
Po konci třetí ligy to v Mohelnici chvíli vypadalo, že budou hrát divizi, ale já už chtěl v klidu někde hrát nižší soutěž, proto jsem se domluvil na angažmá v Dubicku (tehdy krajský přebor – pozn. aut.), jenže tým po sezóně spadl až do okresu, což jsem zase hrát nechtěl. Když mě oslovil Roman Kuba, abych se vrátil do Mohelnice, už jsem byl domluvený s Třebovou, takže se můj návrat domů o rok posunul.

Asi jste spokojený, že můžete zase hrát doma?
Na stadión můžu dojít i pěšky. Tým sice po vstupu do krajského přeboru začal razit cestu, dávat prostor mladým hráčům, ale Roman Kuba mi tehdy přesně řekl: Lubo, půjdeš si se mnou ještě zakopat? (úsměv). Tak jsem šel.

Na závěr jedna otázka na tělo. Na jak dlouho ještě vidíte svou fotbalovou kariéru?
No, to kdyby člověk věděl, hlavně musí vydržet zdraví. Občas, když se nepovede nějaký zápas a já přijdu domů s tím, že na fotbal už kašlu, tak mi manželka jen odpoví: Ty zrovna (smích). Zatím jsme s klubem domluvení na rok a potom se uvidí. Dokud budu stíhat, tak to má smysl, určitě bych nechtěl být v sestavě jen za nějaké zásluhy. Ale zase pokud bude chtít trenér místo mě vyzkoušet raději nějakého mladého kluka, rozhodně s tím nemám problém. Nechám tomu volný průběh. Už jednou jsem se v Mohelnici rozloučil, dostal dárkový koš a teď jsem zpátky. Kluci si mě pak dobírali, že bych ho měl zase vrátit (opět smích).