Kliknutím zvětšíte
Kdy jste se rozhodl, že by z vás mohl být masér?
V osmnácti jsem se vyučil montérem, ale říkal jsem si, že to není práce, která by mě bavila. Tíhl jsem ke sportu a můj otec trénoval divizní fotbalisty VOKD Poruba. Často jsem za ním chodil a měli tam maséra, který jen vypomáhal a už byl v důchodu. Zeptali se mě, jestli bych to nechtěl dělat a já jsem to zkusil. Udělal jsem si kurz, kterých tehdy nebylo tolik a musel jsem na něj až do Sokolova.
K tomu jste ale pracoval, kdy začala vaše profesionální kariéra?
V druholigové Opavě hledali maséra, protože ten jejich odcházel do Itálie. Dělali výběrové řízení a místo jsem získal. Nečekal jsem, že ještě v osmnácti se takhle posunu a naskočím do velkého sportu. Následovalo angažmá ve Frýdku-Místku a přesun k hokeji do Vítkovic. Potom jsem pomohl Opavě k postupu do extraligy a přišla štace ve Vsetíně. Z něj jsem se kvůli rodinným důvodům musel vrátit do Ostravy, tak jsem přešel do Havířova, následně Třince a vrátil jsem se k fotbalu v Karviné. S tou jsme hráli přátelské utkání proti Sigmě a Radim Kučera, kterého jsem zažil jako hráče ve Frýdku, mi řekl, že v Olomouci od nové sezony shánějí maséra. Tehdy mě ještě přijímal jako sportovní ředitel Zdeněk Psotka a už tady jsem desátou sezonu.
Zastavme se u Vsetína. Tehdy to byl slavný klub.
To bylo moje nejlepší angažmá, které stavím na nejvyšší stupínek. Tenkrát byl Vsetín pojem. Přišel jsem tam v době, kdy se získávaly tituly, které mám dva. Jednou jsme ještě skončili druzí. Byli tam skvělí lidé, prostředí i hráči. Co hráč, to reprezentant a jméno. Navíc jsem tam zažil masérskou legendu Pavla Křížka, který byl i v Naganu. Od něj jsem se hodně naučil a byl jsem vděčný, že mu můžu koukat pod ruce. Dodnes jsme kamarádi a voláme si.
Kdo ze slavných hráčů vám prošel ve Vsetíně rukama?
Například Pavel Patera, Martin Procházka, Jiří Dopita. Hráli tam i Sršeň či Neliba a trénoval to nebožtík Zdislav Tabara. Když jsem do Vsetína přicházel, tak jsem měl trošku strach, protože to byly všechno hvězdy. Ale na nic si kluci nehráli a přijali mě. Bylo to v pohodě, protože v klubu byla skvělá rodinná atmosféra, která je tam dodnes. Mám tam navíc pořád dveře otevřené. Radim Tesařík, kterého jsem také zažil jako hráče, je tam jako sportovní ředitel a byl jsem se podívat, když minulou sezonu hráli o postup.
Jak vzpomínáte na oslavy titulů?
Zůstane to ve mně na celý život a vzpomínám na to hodně. Jsem rád, že jsem toho byl součástí a je to pro mě čest. Probíhaly doutníky, jak to bývá v televizi, šampaňské, jízda s pohárem po Vsetíně. Byly to třídenní oslavy, kdy jste přišel domů, hodinu se prospal, převlékl do čistého a už byl zase sraz jinde a slavilo se dál.
To vás muselo mrzet, když klub opustil nejvyšší soutěž.
Jak se říká, Vsetín byl jen jeden. Sice se teď hrabe nahoru a má ambice postoupit, ale tenkrát ta sláva a atmosféra kolem… Lidé byli dobrosrdeční, na to se nedá zapomenout. Samozřejmě mě to mrzelo, když přišel ze dne na den pád klubu.
Je rozdíl masírovat fotbalistu a hokejistu?
Moc velký ne. Svaly jsou stejné. V obou případech masírujeme hlavně nohy, záda, krční páteř.
Co všechno vlastně obnáší práce maséra?
Není jen taková, že se postavím ke stolu a celou pracovní dobu masíruji, jak si to představuje většina lidí. Někdy namasíruji dva, někdy pět hráčů. Nejde to odhadnout, ale kolem týmu se chystá pitný režim, před tréninkem se hráči připravují, musí se zatejpovat, udělat pohotovostní masáž… Potom jsme jako maséři součástí tréninku, kdyby náhodou došlo ke zranění. Po tréninku přichází naše hlavní práce, kdy se hráčům věnujeme, je regenerace, oni chodí do sauny, vířivky a tam je práce nejvíc.
Je to jiné, když jste na soustředění?
Je to velký rozdíl, protože tam jsme všichni na hotelu a jsme k dispozici od rána do večera. Trénuje se dvoufázově a hráči nás vyhledávají celý den. Masérna pak slouží také jako společenská místnost a odpočívárna. Na soustředění je té práce více a říkávám, že masér tam první vstává a jde poslední spát.
Jaký je pořadník, mají přednost starší hráči?
Starší chodí jako první podle nějaké hierarchie. Samozřejmě se dostane i na ty mladší. Ještě se rozlišuje, že hráči, kteří daný víkend hráli zápas, tak mají také přednost.
Určitě si s hráči mnohdy povídáte. Měl by být masér i trošku psycholog?
Masér byl vždycky taková vrba, zpovědník. Když má hráč nějaké problémy soukromé nebo jakékoliv osobní, tak se masérovi svěří. Samozřejmě tam musí být důvěra, aby to vše zůstalo u maséra a nepouštělo se to dál, což je základ. Někteří probírají všechno a jsou mluvní, jiní zavřou oči a užívají si masáž. Člověk by měl být i psycholog. Každý hráč je jiná povaha a ke každému přistupuji jinak podle toho, jaký je. Ale to už za působení u týmu rozpoznám.
Prozradíte, kdo z hráčů Sigmy chodí nejčastěji na masáž?
Jsou hráči, kteří chodí pravidelně. Někteří chodí třeba dva dny před zápasem a mají to jako rituál. Hodně masírujeme Honzu Navrátila, Lukáše Vraštila, Víťu Beneše. Naopak jen sem tam nás vyhledá Tonda Růsek, který je tady skoro nejtvrdší. Přijde až když má opravdu něco vážného, jinak skoro vůbec. Všichni se o sebe starají, ale ti, které jsem vyjmenoval, jsou nejčastější.
Dokážete při zápasech už vytušit, kdy je zranění vážnější?
Nejvíce jich bývá při standardních situacích, kdy jdou hráči ve výskoku do souboje. Tam bývají rozbité hlavy a podobně, takže to jsme s doktorem, ve střehu a sledujeme to. Vždy ještě vnímáme, když už má hráč nějaký problém, tak se na něj zaměříme a dokážeme to vysledovat. Už neřešíme celkovou hru, ale spíše toho hráče a snažíme se to vyhodnotit.
Kdy vám nejvíce zatrne?
Když jsou rozbité hlavy, protože z lavičky nejde vidět, jak je velká ta tržná rána. Minulou sezonu jsme hráli s Pardubicemi v Ďolíčku, Lukáš Greššák šel do hlavičky a škaredě mu rozbili hlavu. Doktor mu to zašil a on chtěl hrát dál, ale sotva stál na nohách, takže jsme mu to museli zakázat.
Potom tam jsou ještě situace, kdy se mnohdy zdá, že v případě příznivého skóre fotbalisté zdržují, jak to tam probíhá?
Není to zase tak úplně, že by simulovali a natahovali čas. Někdy je vidět, že dostanou křeče. Záleží na daném rozhodčím, jestli tam maséra pustí. Vesměs to bývá, že k němu přiběhneme a on řekne, tady mě bolí kotník nebo řekne, že je to v pohodě a nechce ani obstřik.
Starají se také olomoučtí maséři o zábavu v kabině?
Úplně, jak to dělá třeba Eda Poustka, že bychom dělali pokřiky, to tady nemáme. To mají na starosti hráči a po Michalu Vepřekovi to převzal Víťa Beneš. Maséři se celkově starají o náladu, která by měla být, aby kabina byla v pohodě. Probíhají vtípky, hecování, sázky o něco a podobně.
Mluvili jsme o Vsetínu, na co ale nejraději vzpomínáte z Olomouce?
Tím, že jsem se narodil v Ostravě a bydlel jsem tam, i když teď už pět let bydlím v Olomouci, tak jsem chtěl vždycky vyhrát na Baníku. Byla to taková moje srdcovka. Teď se nám to podařilo hned v prvním kole. Samozřejmě, když jsme porazili Spartu, tehdy to bylo, myslím, po devatenácti letech, když Martin Sladký dával gól a byl plný dům. Byl to emoční zážitek. I teď naposledy, jak jsme porazili Spartu, tak to jsou nejlepší zápasy.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
