Díky svým výkonům v rudém dresu se dostal i do české reprezentace, se kterou na mistrovství Evropy v roce 1996 získal stříbrnou medaili. Dneska osmačtyřicetiletý trenér předává své životní zkušenosti svým následovníkům. Ve Spartě má na starosti juniorku, u české reprezentační devatenáctky pomáhá bývalému spoluhráči a kamarádovi Janu Suchopárkovi.

„Vůbec mi nevadí, že jsem asistent. Já to nerozlišuji. Pro mě je důležité, s kým pracuji. Dělám s výbornými lidmi, což je hlavní. Honza Suchopárek i Jan Koller toho v českém fotbale strašně moc dokázali a já vidím, že mladí kluci to cítí. Vidí, že se mají od koho učit. Mě to s nimi nesmírně baví,“ říká v rozhovoru pro Deník Michal Horňák, který lásku ke Spartě zdědil po otci. Na rozdíl od něj ale poznal svět, úplně jiný život.


Jak často se vracíte do rodného kraje?
Asi tak dvakrát do roka. Ve Vsetíně mám tatínka, v létě i v zimě se snažím za ním jezdit. Minulý měsíc jsme tady ve Zlíně byli na turnaji, tak jsem ho byl navštívit. Potěšilo mě to. Teď jsme tady zase deset dnů. Určitě za ním zase zajedu.

Jak vzpomínáte na své začátky ve Vsetíně?
S fotbalem, který byl široko daleko nejpopulárnější sport, jsem začínal v sedmi letech. Tenkrát toho moc nebylo. Hokej se ve Zlíně ještě pořádně nehrál. Měli jsme obrovskou motivaci něčeho dosáhnout, protože jsme zažili generaci hráčů, jako byli Dobiáš, později Panenka, Chovanec. Chtěli jsme se dostat na jejich úroveň a hrát.

Ze Vsetína jste zamířil do Zlína, kde jste hrál za dorost.
Bylo to o jeden, možná i o pár levelů výš. Hráli jsme dorosteneckou ligu, kterou jsme první rok zachránili. Já jsem se dostal potom do mužů Zlína a odrazil se do dospělého fotbalu.

Většinu kariéry jste však prožil ve Spartě, kde působíte dodnes.
Ve Spartě jsem hrál dlouhých třináct let. Byl to vrchol mé kariéry. Já jsem Spartě fandil odmalička, rodina byla sparťanská, takže jsem to zdědil. Byl jsem moc rád, že jsem si nakonec vybral právě tento klub. Měl jsem totiž nabídky i ze Slavie a z Olomouce. Ve Spartě jsem ale prožil úplně snovou kariéru. Získal jsem deset titulů, zahrál si evropské poháry a dostal se i do reprezentace. Pro mě to byl obrovský přínos. Poznal jsem svět, úplně jiný život. Mám plno zkušeností, které bych rád předal mladým klukům, aby se dostali minimálně tam, kam já.



Vrcholem nejen vaší kariéry bylo EURO 1996 v Anglii. Nosíte vzpomínky pořád v hlavě, nebo už jste spoustu věcí zapomněl?
Ne. To byly tak silné vzpomínky, že na to člověk nemůže zapomenout. Byl to reprezentační i můj kariérní vrchol. Byl to snový měsíc, který nečekaně rychle utekl. Odvíjelo se to jako film. V Anglii jsme získali stříbrnou medaili a nakonec si podali ruku s anglickou královnou, což bylo vyvrcholení finále. Všem fotbalistům bych přál, aby něco podobného jednou zažili.

Má současná generace hráčů na to, aby vaše úspěchy někdy v budoucnu překonala?
Za prvé člověk musí mít nějaký talent. Bez něj to nejde, ale zase to není to hlavní. Sportovec musí mít taky píli, štěstí, aby se mu vyhýbala těžká zranění, na trenéry, kteří ho budou motivovat a vést správnou cestou. Samozřejmě musí být silný a mentálně dobře připravený na ten největší tlak, který v první lize, reprezentaci, případně při zahraničním angažmá je.

Má někdo ze současného reprezentačního výběru do devatenácti let na to, aby šel ve vašich šlépějích?
Určitě. Mají na to všichni. Teď už opravdu záleží pouze na nich, jak tomu budou věřit. Samozřejmě záleží i na jejich rodině, kamarádech, kam je povedou. Aby se nechytli nějaké party. Ale tito kluci už to mají tak srovnané, že když budou zdraví, nemá je v dobré kariéře co zastavit.

Jaké jsou ročníky 1999 a 2000?
Těžko se to hodnotí, ale před rokem a půl jsme je s Honzou Suchopárkem dostali. Dříve měli kluci nepřesvědčivé výkony. Postupem času jde vidět, jak jejich výkonnost roste. Je to velký příslib.

Kvalifikační turnaj by měl jejich růst jenom potvrdit, že?
Rok a půl trénujeme na tento turnaj. Věřím, že kluci to prodají. Máme sice nějaké zraněné hráče, chceme ale postoupit na mistrovství Evropy.

Kvalifikační turnaj hostí Zlín a Kroměříž. Jste rád, že se můžete vrátit do rodného kraje?
Mě to potěšilo. Už minule jsme tam hráli kvalifikaci a podařilo se nám postoupit na mistrovství Evropy do Gruzie. Teďka se závěrečný šampionát koná hned vedle v Arménii a kvalifikace se zase hraje tady na Moravě, takže by to mohlo vyjít.



Hraje u těchto mládežnických výběrů domácí prostředí nějakou roli?
Myslím si, že hraje. Mladí hráči jsou trošku psychicky labilnější. Ještě nejsou tak silní. A když přijdou lidi a podpoří mladé kluky, jsou o hodně víc motivovaní. Věřím, že nám fanoušci ve Zlíně pomohou. Pod Míšou Bílkem se to zvedlo, je tady herní i výsledková euforie.

Zároveň ve Spartě trénujete juniorku. Asi každodenní kontakt s hráči je pro vás lepší, ne?
Je pravda, že ve Spartě jsem s hráči každý den. Reprezentace je třešinka na dortu. Jednou za měsíc se sejdeme v dobrém kolektivu. Zároveň je to pokračování toho, co děláme v klubu.

V současném výběru je pouze jediný hráč Sparty. Není to málo?
V širší nominaci bylo víc kluků, kteří jsou také dobří fotbalisté. Třeba Zbyněk Konopásek se ale zranil, takže byl nahrazený někým jiným. Do další fáze už se ale mohou dostat.

Jak moc těžké je vychovávat ve Spartě fotbalisty pro ligový tým?
Já jsem ve Spartě už pětadvacet let a jsem rád, že to, co mi klub poskytl, mohu nyní předávat dál. Ve Spartě jsem vyhrál spoustu zápasů, nasbíral cenné zkušenosti, které nyní mohu předávat zase dál. Říkat klukům, co mohou dokázat. Že to je reálné, že každý, kdo je v kádru juniorky, se může dostat až nahoru. Doufám, že mi věří a jednou se Spartou získají úspěchy.

O vás se v jednu chvíli mluvilo jako o možném trenérovi prvního mužstva Sparty. Nemrzí vás, že to tenkrát nevyšlo?
Samozřejmě každý chce trénovat Spartu. Já mám možnost trénovat její druhý tým. Zatím jsem žádnou oficiální nabídku nedostal. Pouze mě oslovil Pavel Hapal, když přišel do Sparty, ale než se to stačilo zrealizovat, tak Pavel bohužel skončil. Pořád věřím tomu, že jsou nějaké osudy. Něco, co každého někam vede. Jsem rád za to, co dělám, kde jsem a že mohu některé věci ohledně áčka konzultovat se sportovním ředitelem Ščasným.



Není ve Spartě v současné době až moc zahraničních hráčů?
Je tam hodně zahraničních hráčů. I my v juniorce máme deset cizinců. (úsměv) Podle mě je to trend budoucnosti. Jestliže české kluby chtějí být úspěšné nejenom v lize, ale také v pohárech, musí mít i hráče ze zahraničí. Teď je takový trend, že Sparta chce i vychovávat i mladé zahraniční hráče, které pak využije v prvním mužstvu nebo třeba prodá. Je to cesta, kterou se chce Sparta vydat.

Nechybí Spartě srdcaři. Hráči více spjatí s klubem?
Chápu to, úplně to cítím, ale pokud fotbalisté budou ve Spartě od dorostu, tak ke klubu budou mít vztah, i když jsou třeba ze zahraničí. Pokud v klubu vydrží pět, deset let, musí se z nich Sparťani stát. Je na nás trenérech, činovnících, abychom to do nich dali, vtěsnali. Každý by si měl uvědomit, že Sparta je jeden z nejlepších klubů české historie.

Nepůsobí na Letné málo bývalých hráčů Sparty?
Hrát v základní sestavě Spartě může jedenáct hráčů, ale vést je může jenom jeden trenér. Konkurence je obrovská. Já chápu kluky, kteří si stěžují, že se nedostali do klubu. Všechno je ale na vedení. Já s tím nic neudělám.