Kromě soupeřů ho v minulých sezonách trápila i zranění stehenního svalu, letos zatím, zdá se, jeho přitahovač drží.

Je to pravda, zdraví slouží?
Tak to voláte zcela přesně, právě že už ne. V dalším utkání asi nenastoupím, o víkendu v Hulíně do mě zajel zezadu soupeř a mám potíže. Opavu tak budu sledovat asi jen z lavičky.

A stále se jedná o to samé zranění?
Ano, to je ta daň mládí, kdy se člověk nerozcvičoval a neprotahoval. Teď už to mám asi chronické. Kdysi mě zlobil levý přitahovač, teď pravý.

A to se zdálo, že letos budete držet…
Na jaře to bylo dobrý, teď taky. Ale já onemocněl a když beru léky a pak začnu po nemoci trénovat, začne to zlobit. A to se teď stalo.

Jak vás to limituje ve sportování, přeci jen je to zraněné asi už navždy.
Mám to v hlavě. Vždycky si vzpomenu, jak dlouho se léčení vleče, takže mě to určitě nějak limituje.

Jak se to léčí?
Jedině klidem, chodit na bazén, protahovat, ale hlavně klidem.

Podzimní část sezony už ale končí, takže klid na léčení bude.
Nebude, dělám Univerzitu Palackého v Olomouci, tělocvik, a tam je třeba atletika, takže si neodpočinu. Já tam ještě funguji jako takový předcvičovatel, profesor to ukazuje na mně, takže těch přeběhů mám hodně.

Vy jste ale hráč, jehož devizou je zrychlení, sprinty, což s bolavým stehnem nejde. Jak moc to vadí? Navíc člověk nemládne…
Hm, jsem už dříve narozený fotbalista… cítím rozdíl ve hře, dříve jsem byl dravější, byl jsem ochoten hlavou přerazit tyčku, dnes si to rozmýšlím, až si to někdy vyčítám. A už také nejsem tak rychlý jako dříve. Především jsem horší v akceleraci, to je jasné.

Jakou po těch letech a těch zdravotních trablích máte motivaci do fotbalu na divizní úrovni? Rok co rok skoro pořád stejní soupeři, stále ty samé jízdy autobusem, ten strašný stereotyp…
Stereotyp to není, já se vždy podívám na soupisky a vidím tam ty ročníky devadesátky, tak je to pro mě výzva. Navíc, fotbal mě pořád baví, já za to nemůžu.

To je krásná hláška – fotbal mě baví, já za to nemůžu…
(smích) Jo, ona třeba moje žena nechápe, že mě to pořád baví, občas se ptá, kdy s tím skončím. Ale musím uznat, že je strašně tolerantní, já jsem kvůli fotbalu pořád někde pryč.

Kolik máte letos gólů?
Jenom dva, nějak mi to tam nepadá, navíc se ani moc nedostávám do šancí. Spíše nahrávám na góly.

A kolik byla vaše norma v těch nejlepších letech?
Nikdy jsem nebyl pod deset gólů za sezonu.

Je nyní divize jiná než v dobách, kdy jste vy byl mladíčkem na začátku kariéry?
Je jiná, my dříve hrávali opravdu jenom za to, že jsme třeba dostali kopačky, teď jsou v řadě divizních týmu téměř profesionální podmínky. Hráči berou odměny, jsou daleko lepší tréninkové podmínky, podívejte se, jaké je má třeba Šumperk: umělku, stadion, to je opravdu skoro profiklub. A více se trénuje, divize je v současnosti určitě kvalitnější než před lety. Objevují se v soutěži kvalitní hráči, kteří dříve hrávali na hodně vysoké úrovni. Třeba Ivo Lošťák v Šumperku. Tohle všechno zvedá úroveň soutěže.

Dříve se říkalo, že zdejší region neuživí více než jeden divizní tým, nyní je Zábřeh v lize, v divizi Šumperk, Losiny a Mikulovice. Jak to je možné?
Asi na to jsou peníze. Ono se říká, že v tomhle kraji nejsou, ale asi jsou, jinak by se tady ty soutěže nehrály. Kolem fotbalu se pohybují lidé, kteří umí sehnat peníze, dělají to dobře, fotbalem žijí a je to vidět.

A jak dlouho vy u fotbalu chcete vydržet? Nebo jak dlouho vám to ještě povolí manželka?
Manželka? Ta se s mým fotbalem už smířila. Ta si myslela už před pěti lety, že skončím. Uvažuji, že půjdu do nižší soutěže, do A třídy, to se klidně může stát. Ale zatím jsem spokojený v Losinách. Je tam dobrý trenér, dobrá parta, zatím jsem v Losinách a fotbal mě baví.