Od pondělí je jisté, že po dvou letech mise trenéra Látala v Olomouci skončí. A částečně se s olomouckým kormidelníkem dá i souhlasit. Je to vážně pořád stejné.

Mužstvo, kterému měl po Václavu Jílkovi, vyznavači technického stylu, vtisknout kondici, buldočí rvavost a zarputilost, stojí na místě. Záblesků změny bylo pramálo, tým směřuje k takřka stejnému výsledku jako loni. Desáté (jedenácté) místo, jakás takás naděje v poháru, ale jinak šedivé výkony, které nebaví, šedivé výsledky, šedivý střed tabulky.

Teď je otázkou, kdo je tím vinen. Hráči špatně hrají? Možná, ale někdo je musel vybrat. Trenér špatně trénuje? I toho někdo zvolil. Jisté je jedno. Po dvou letech u týmu, přinejmenším třech přestupových obdobích, byť ovlivněných koronavirem, jsou stesky na chybějící charakter od kouče buď žalobou na sebe sama, případně kritikou nejbližších nadřízených, kteří při stavbě kádru nereflektovali na trenérovy požadavky. Přičemž se obě možnosti navzájem nevylučují.