Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Přišel z Poruby, na čemž není celkem nic zvláštního, jenomže za fotbalem pravidelně a často dojíždí až z Prahy, kde je zaměstnán. Je to neobvyklý, možná až trochu bizarní příběh.

Honzo, proč hrajete divizi E, když pracujete tady v Praze?
Je to daleko, ale na severní Moravě znám fotbalové prostředí. Před rokem jsem nastoupil k policii, na zápasy jsem jezdil z Holešova. Měl jsem víc možností, kam jít z Poruby, a Mikulovice přišly s velmi dobrou nabídkou, v divizní nadstandardní. Tak jsem tam šel. Řekl bych, že mají ambice postoupit do MSFL. Přišly i další posily, mohlo by to na podzim klapat. Většina hráčů je z Ostravy, jezdí nás odtamtud do Mikulovic deset, další jsou z Olomouce. Je to až úplně na severu, za Pradědem, sto deset kilometrů od Ostravy.

Vy tedy pocházíte z Ostravy?
V Ostravě jsem žil do čtrnácti let, potom se naše rodina přestěhovala do Hlučína.

Tedy do města, kde se teď hraje druhá liga…
Já jsem od odchovancem Vítkovic, které až do letošního sestupu hrály také druhou ligu. Poté, co jsem vyšel z dorostu, mě zkoušeli v kádru A-mužstva, půl roku jsem s nimi trénoval. V zimní přípravě jsem se ale zranil a pak jsem se dostával do formy pomaleji. Hrál jsem tedy divizi za Porubu. Celkem dvě sezony, od doby, co Poruba postoupila z přeboru. Letos na jaře jsem po třetím kole dostal od pana Vlka nabídku, zda bych tam chtěl hrát, ale musel jsem to odmítnout, protože bych nestíhal tréninky. V té době jsem totiž celý týden trávil v policejní škole v Holešově.

To tedy musela být těžká volba, fotbal nebo zaměstnání, že?!
Ano, ale zároveň jsem věděl, že ve Vítkovicích to mají odchovanci moc těžké. Myslím si, že my, kteří jsme vzešli z vítkovického dorostu, jsme měli kolikrát na víc, než posily odjinud, ale stejně nakonec hráli spíš oni. V době, kdy už jsem cítil, že bych mohl druhou ligu hrát, jsem zase nechtěl riskovat, že budu přehlížen, a tak jsem si našel zaměstnání. Živit se fotbalem bylo sice mým snem, ale teď ho musím brát spíš jako sport, který mě baví.

Byl jste tedy v policejní škole v Holešově na Kroměřížsku a fotbal hrál v Ostravě, jak jste se tedy najednou ocitl v Praze?
Školu jsem ukončil koncem května a na Moravě už nebyla u policie volná místa. Brali však do Prahy, kde je podstav. Jsem tady minimálně na tři roky, taková je smlouva. Je to pro mě neznámé prostředí, i když nějaké kluky tu přece jen trochu znám. Z fotbalu. Přímo na oddělení na Žižkově, kam jsem byl umístěn, je se mnou kolega, s nímž jsme společně hráli za Porubu.

Takže jste v novém klubu, někde úplně jinde je zase vaše nové pracovní prostředí a navíc i ta samotná práce je vlastně nová…
Přesně tak. V Praze sloužím teprve druhý měsíc a je to tu docela divoké. Nemohu si stěžovat, že bychom se při výkonu služby nudili. Sloužím se zkušenějšími kolegy, abych jednou mohl řešit problémy sám. Navíc je to na Žižkově, to je opravdu poněkud divočejší část Prahy. Můj pracovní den má dvanáct hodin.

Co tomu říká vaše přítelkyně?
Nic. Žádná teď není, tak to nemusím řešit. Nejsem na nikom závislý, i proto jezdím velmi často domů.

To musí být ale velmi úmorné, stále jezdit sem a tam takovou značnou vzdálenost…?!
Je to dost, ale mně to zatím nevadí. Většinou jezdím domů po noční, pendolinem tři hodiny do Ostravy. Je to pohodlné cestování. Než si přečtu si noviny, jsem v Olomouci. A z Ostravy do Hlučína je to už jen deset minut autem.

Z toho je tedy zřejmé, že v Mikulovicích budete pouze hrát divizní zápasy. Bez tréninků.
Občas stihnu i trénink. Měl jsem strach z toho, že spoluhráči budou nadávat, že já za Mikulovice jen hraju, přece jenom je to pro mě nový mančaft, kde je navíc určitá konkurence a o místa se bojuje… Ale zatím se mi daří tak, že mi nemůže nikdo nic říct a doufám, že to bude ještě lepší. Mikulovice o mě usilovaly tři čtvrtě roku a věděly, že v poslední době jsem takhle působil i v Porubě: jen zápasy.

V Porubě jste byl nejlepším střelcem?
Ano, v minulé sezoně s jedenácti góly. V té předchozí, kdy jsme byli v divizi nováčkem, jsem jich dal osm, nějaký čas jsem ale tehdy nehrál vinou zranění. Letos na jaře jsem několikrát ani nenastoupil v útoku, protože nás bylo málo. Zahrál jsem si tak dokonce i stopera.

A jakou máte teď bilanci v letní přípravě Mikulovic?
Čtyři zápasy, čtyři góly. To se ode mě také čeká, tak jen aby to vydrželo. Dva góly Dolnímu Benešovu, po jednom Hlučínu a naposledy Šumperku. Těší mě hlavně to, že to bylo proti kvalitním soupeřům.

S vaším současným zaměstnáním a navíc i kvůli té odtrženosti je asi nereálné dávat si fotbalové cíle…
Ale to zase ne, cíl mám. V Mikulovicích je teď tým, který má na to, divizi vyhrát. Takže to je mým nejbližším cílem. Nebude to přitom vůbec snadné, o totéž bude usilovat pět až šest dalších celků, navíc máme v soutěži béčko Baníku Ostrava.

Jakým způsobem se vlastně připravujete?
V Praze chodím běhat, hlavně do schodů. Fyzička je základem. Tím, že nejsem na společných trénincích, nemusím na nich bojovat o místo v sestavě. O to víc si pak věřím, o to víc se na samotné zápasy těším.

Neuvěřitelné. Jste divizním hráčem, který přijde do styku s míčem prakticky jen při zápasech…
Jak jsem řekl, tak to bylo už i na jaře v Porubě. Od doby, co pracuji, se mi daří ve fotbale lépe. Zatím to musím zaklepat, i když sám se tomu trochu divím. Byly doby, kdy jsem chodil na tréninky pětkrát týdně někdy i dvoufázově a přesto výsledky nepřicházely.

Kromě toho musíte mít nutně narušený režim, když v Praze střídáte denní a noční služby.
Zatím to snáším dobře. Proti Dolnímu Benešovu jsem hrál po noční i cestě vlakem a dal jsem dva góly. Vyhráli jsme dva jedna.

Jak dlouho se dá tohle vydržet?
Tak to nevím, zatím to zvládám v pohodě. Pokud bych si například našel přítelkyni tady v Praze, asi by se pak hodně změnilo.

Kromě toho je v metropoli i spousta klubů.
Jenomže já dojíždím na severní Moravu opravdu rád, mám tam spoustu přátel a znám lidi okolo fotbalu. Vždy se na to těším. Takže zatím na tom nechci nic měnit.

Máte také zkušenosti z policejní reprezentace…
Ano, jsem členem národního policejního týmu. Poprvé jsem nastoupil v přáteláku na Střížkově s béčkem Bohemians Praha, hrál proti nám například Stanley Ibe. Zúčastnili jsme se kvalifikace o postup na mistrovství Evropy, které bylo v květnu v Řecku. Bohužel prohráli jsme nešťastně na Strahově s Irskem, tak jsme se tam nekvalifikovali. Hrál jsem v Praze i proti Francii a koncem srpna budeme hrát v Brně přátelák se Slovenskem.

Související: Kam za fotbalem