„Dal jsem si cíl, který jsme nesplnili. Hráči podlehli pocitu sebeuspokojení a potřebovali novou motivaci,“ prozradil Pospíšil důvody konce v rozhovoru pro Deník a zavzpomínal i na svá hráčská léta.

Jak se váš konec u celku krajského přeboru rodil?
Už sezonu před tím jsem přemýšlel, že bych skončil, ale měli jsme výsledky. Teď se do toho promítl asi i covid, ale důležité bylo, že jsem si před dvojzápasem proti Dolanům a Kralicím dal za cíl získat alespoň čtyři body. Získali jsme tři a já jsem požádal vedení, aby si hledalo jiného trenéra. Velkou roli sehrálo i to, že jsem cítil, že mužstvo potřebuje novou motivaci. Obměna kádru nebyla pravidelná a hráči zůstávali pohromadě. Cítil jsem, že výkony některých z nich upadají a já jsem nebyl schopen z nich dostat víc.

Přesto to vypadalo, že před pauzou se do toho tým dostává.
Sice jsme poslední dva zápasy vyhráli, ale to na mém rozhodnutí nic nezměnilo. Já vím, že v dalších zápasech bychom třeba vyhrávali, ale cítil jsem, že hráči potřebují nový impuls, novou injekci. Působil jsem v klubu čtyři a půl roku a musím říct, že kádr je velice dobrý. Jenže nastalo sebeuspokojení u některých hráčů. Příchod nového trenéra (Jaroslav Rolinek, pozn. red.) je určitě ku prospěchu, protože bude mít nové metody, jiné požadavky a hráči zase ožijí.

Jak na vaše působení v Medlově budete vzpomínat?
Určitě rád a v dobrém. Vždycky jsme hráli o špici tabulky a v posledním ročníku jsme skončili dokonce druzí. Na vedení ani hráče nemůžu nic říct a se všemi jsem byl spokojený, ale jedna věc mi brala motivaci.

Povídejte.
Už mám nějaký věk, prostřídal jsem několik mužstev, a kromě výsledků je sport i o určité motivaci a jejich prvcích. Mužstvo bylo dobré, pohybovali jsme se na druhé nebo třetí příčce, ale nepokusili jsme se o postup. Bralo mi motivaci, když jsem věděl, že budeme hrát co nejlepší fotbal, ale stejně nikam nepostoupíme. Myslím, že jsme na to měli. Ale samozřejmě do toho tolik nevidím a záleží na zvážení vedení, jestli je schopné zajistit chod oddílu ve vyšší soutěži, protože několik jiných klubů, které postoupily, nedopadlo dobře.

Do kabiny jsem byl jako hráč i trenér

Pár postupů jste zažil, je to tak?
V Litovli jsme postoupili do divize, a dokonce jsme hráli i o postup do třetí ligy, ale nakonec jsme skončili čtvrtí. Potom jsem působil v Rýmařově, kde se nám posun do divize také povedl a potom jsme ji hráli asi pět let. Naopak v Oskavě jsme se o to snažili, ale nakonec jsme skončili těsně za Určicemi. Samozřejmě tam byly i neúspěchy jako například mé angažmá v tehdy divizní Mohelnici.

Zmiňujete spoustu úspěšných angažmá. Na které vzpomínáte nejraději?
Nejvíce si cením Rýmařova, kde jsem působil sedm let a pravidelně jsme hráli v první polovině tabulky v divizi. V Oskavě zase byl nadstandardní kádr. Ale všude, kde jsem působil delší dobu – Litovel, Rýmařov, Oskava, Medlov, tak jsem byl spokojený jak s vedením, s výsledky, tak s přístupem hráčů.

Jaké to je, když teď nastoupíte jako soupeř proti týmu, kde jste tak dlouho působil?
Všude, kde jsem působil, tak tam jezdím rád a když někam přijedu, tak se najdou lidé, kteří se ke mně hlásí. S některými se i hecujeme a probíhají různé slovní hříčky. Já mám radši srandu a hecování než stres. Dokážu si udělat z někoho srandu a umím ji i přijmout.

Mnoho hráčů na vás určitě musí vzpomínat jako na kamarádský typ trenéra.
Do kabiny jsem byl vždycky – jako hráč i jako trenér. Všude jsem dokázal vytvořit atmosféru. Nikdy jsem nebyl vůči hráčům sprostý, striktní a rozkazovačný. Vždycky jsem se snažil s nimi vycházet kamarádským způsobem. Fotbal jsem léta hrával a vím, že to není jenom o herním projevu, ale i o psychice a tak dále.

Specialita: kopy na břevno

Jste fanoušek Sparty a vzhledem k jejím posledním výsledkům si vás hráči v kabině Medlova mnohdy dobírali. Jak jste se k tomu stavěl?
Je pravda, že z těch výkonů nejsem nadšený, ale i toto hecování patří do kabiny. Je fajn, že se můžeme bavit o vyšší soutěži a hecovat se. Žádnému hráči to nezazlívám a nebylo to jen teď v Medlově. Všude, kde jsem byl, přicházely na přetřes výkony oblíbených klubů.

Vaší specialitou, kterou jste zavedl snad ve všech klubech, byly kopy na břevno po každém tréninku.
S tím jsem začal už v Litovli. Pokračovalo to i v Rýmařově, Oskavě či Medlově. Vždycky hráči, kteří se trefili jako poslední, nosili do šatny čaje, tatranky, čokolády a podobně. V Rýmařově jsem dokonce v této disciplíně vyhrál sto marek nad tehdejším šéfem. A když jsem ještě byl schopný kopnout na větší vzdálenost, tak jsem v Oskavě tuhle soutěž pravidelně vyhrával a potom jsem si kluky dobíral.

Když se pozastavíme nad vaší aktivní hráčskou kariérou, jak na ni vzpomínáte?
Rád vzpomínám, když jsem šel z Dubu nad Moravou z I. B třídy v sedmnácti letech do Sigmy, kde jsem nastupoval ve třetí lize pod trenérem Brücknerem. Ale kromě fotbalu jsem měl i jiné zájmy. Je to o práci, a ne jenom o talentu, a při lepší životosprávě a přístupu jsem mohl působit v Sigmě daleko déle. Dále jsem prošel i Žatcem, Duklou Praha B nebo Uničovem. Za svoji kariéru jsem poznal spoustu skvělých trenérů a od každého jsem si něco vzal, a to jsem potom prodával při vlastním trénování. Hrál jsem i s Milanem Máčalou nebo Petrem Uličným.

Uničov? Výborná parta a spousta přátelství

Právě v Uničově vás zařadili mezi největší osobnosti historie klubu. Jak moc si toho vážíte?
Překvapilo mě to, protože tam bylo spoustu jiných hráčů, kteří tam mohli být místo mě, a proto mě to i potěšilo. Jsem rád, že jsem jedním z těch, kteří si to za své období zasloužili.

Co dále se vám vybaví, když se řekne Uničov?
Přicházel jsem sem za éry dalšího skvělého trenéra Františka Schneidera, který si mě dotáhl ze Sigmy. Po mém příchodu jsme hráli o udržení v divizi, ale potom se nám asi po třech letech povedlo postoupit do třetí ligy. Měli jsme skvělý kádr a hráli jsme dobrý fotbal. Na působení v Uničově mám hezké vzpomínky. Výhodou bylo, že všichni hráči bydleli v Uničově, protože jsme tehdy dostávali byty, takže jsme měli výbornou partu a získal jsem spoustu přátelství. Také jsem tady začal svoji trenérskou kariéru, protože ještě jako aktivní hráč jsem začal koučovat uničovské žáčky.

Vzpomenete si na nějakou zajímavou historku?
Někdy jsme na zápasy jezdili den předem, když jsme hráli daleko. Ale jednou jsme jeli na Viktorku Žižkov a vyjížděli jsme ve čtyři ráno, protože jsme nechtěli někde přespávat. Přijeli jsme o půl deváté rozlámaní do Prahy, ale stejně jsme vyhráli 2:1. Také jsme byli v Polsku nebo v Rusku. Měli jsme družbu s Volgogradem a tam jsme hráli na čtyřicetitisícovém stadionu. Celkově se fotbal proměnil a kvalitou šel dolů. Proti nám nastupovaly ve třetí lize týmy, které okusily i první ligu jako Pardubice, Sparta B, Slavia B, Bohdaneč, Benešov, Bohemians Praha, Liberec, Rudá Hvězda Cheb nebo České Budějovice. Když to dnes porovnám s těmi mužstvy, proti kterým hraje Uničov teď například Vyškov, Kroměříž, Hulín, tak ty jsme museli porážet rozdílem tří gólů.

Pomáhám synovi, na fotbal se nedostanu

I přes pěkné vzpomínky vás teď na fotbale v Uničově nepotkáme, přestože to máte za barákem. Proč?
Není to tak, že bych zanevřel. To určitě ne. Ale jsem vyučený automechanik a celý život jsem dělal manuálně rukama. Sice jsem už v důchodu, ale jezdím každý den pomáhat synovi na barák. Jezdil jsem tam i před mistráky a naplňuje mě to. Z toho důvodu se na fotbal nedostanu.

Když jste teď ukončil angažmá, nebude vám fotbal chybět?
Je to můj koníček od mládežnických let, takže je jasné, že bude. Ale za tím rozhodnutím si stojím. Pokud přijde nabídka, tak neříkám, že bych ji odmítl, ale mám určitý věk a člověk potřebuje vědět, jací jsou v týmu hráči, jak jsou ochotní pracovat. John Uličný mě naučil a mám to pořád v paměti: „Výsledky nedělá trenér, ale hráči.“