Kroniku vede od roku 1980 a bez přehánění ji celá řada podobně velkých klubů může Litovelským závidět.

Už z prvního zápasu z října 1924 existují fotografie. „Občas mi někdo nějakou fotku dal, nebo aspoň půjčil, tak jsem je nechal ofotit u pana Čundrleho. Chodil jsem po práci do archivu i jezdil do olomoucké knihovny studovat staré noviny. Taky ještě žili pamětníci. Sedli jsme si na Záložně (litovelská restaurace – pozn. red.), vytáhl jsem fotky a oni se na nich s lupou poznávali, nebo naopak dohadovali, kdo je kdo,“ pousměje se při vzpomínce na své začátky.

Zlatá éra? Druhá soutěž v republice

Ve třech obrovských albech, která schraňuje, jsou zaznamenány nejrůznější osudy. Třeba ten židovského obchodníka a mecenáše Leo Festa, který za války zahynul v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Nebo zasloužilého funkcionáře, doktora práv Františka Jünglinga, jenž byl místopředsedou Hanácké fotbalové župy. „Toho jsem si vždycky velmi vážil jako velkého podporovatele fotbalu. A pak mi jeden z bývalých hráčů napsal v dopise, že to byl největší nepřítel fotbalu a preferoval spíš tenis. Ale kdo vlastně dnes ví, jak to bylo. Většina se shodla na jeho pozitivní roli,“ usmívá se Blažek.

Zlatou předválečnou éru prožil litovelský fotbal asi od roku 1935. „Postupovalo se ze IV. třídy až do I. A třídy. A to byla třetí nejvyšší soutěží v republice. Hrály tam týmy jako Slovácká Slavia Uherské Hradiště, SK Baťov, Hodolany, což byl v té době významný klub. Výborné mužstvo měl také židovský Makkabi Prostějov. V roce 1938 mu ale byla zakázána činnost a už se nikdy neobnovil,“ poznamenal.

Úplně nejvyšší soutěž se hrála v Litovli krátce po válce. „SK postoupil v roce 1951 až do přeboru kraje a to byla dokonce druhá liga. Ovšem systém soutěží tehdy po komunistickém převratu vymyslel zcela jasně nějaký blbec, který fotbalu nerozuměl,“ připomíná Blažek. „Tahle druhá liga měla 20 skupin a taky ji zase rychle zrušili,“ doplnil k častým a mnohdy nesmyslným reorganizacím v 50. letech.

„V krajském přeboru však byly silné prostějovské či olomoucké kluby, které měly hráče z ligy, takže Litovel i pod vedením známého olomouckého trenéra Ludvíka „Patly“ Hendrycha dostávala dardy. Výsledků se moc nedochovalo, ale víme, že dokázala porazit třeba tehdejší Moravské železárny, dnešní Sigmu,“ dodává kronikář.

Vlastňák trenérovi reprezentace

On sám se v kronice vyskytuje od poloviny 60. let, kdy začal v Litovli hrát za žáky. „Moje generace a parta ročníků 1952, 53, 54 pak po návratu z vojny vykopala I. A třídu a nakonec i Severomoravský krajský přebor. S dnešním krajským přeborem to má společný jen název,“ vykládá. „Úroveň byla vysoká. Ve vyšších soutěžích byly slovenské kluby. Na Moravě byla jen jedna divize, dnes máte tři. A krajské přebory byly pouze dva, zatímco dnes pět,“ vysvětluje. „Pro město jako Litovel by měla být dnes povinnost minimálně krajský přebor hrát. Ale taky už jsme z něj dvakrát spadli,“ dodává a obrací další list.

Při procházce historií se dostává k nejslavnějším litovelským odchovancům. Do ligy to dotáhli bratři Šišmové, Vladimír (Baník Ostrava, Cheb a Sigma Olomouc) a Jaroslav (Vítkovice a Bohemians Praha). Fanoušci olomoucké Sigmy ani po letech nezapomínají na obránce Jiřího Malíka. Z nejmladší generace pak brankář Vojtěch Šrom (Opava, Baník Ostrava).

Z trenérů se výrazně uplatnil Oldřich Štěpán. Ten vedl v Sigmě mládež a v juniorské reprezentaci třeba Petra Čecha s Jaroslavem Plašilem. „Na něj mám vzpomínku z prvního zápasu po mém návratu z vojny. On chytal a já ani nechtěl hrát, ale přemluvili mě. Přiletěl dlouhý míč a já byl zády k naší bráně. Chtěl jsem se překopnout a dát mu malou domů. Když jsem to udělal a otočil se, najednou ho vidím, jak stojí za mnou. Vlašák jako vyšitý,“ krčí rameny Blažek, který už jako kapitán prvního mužstva zasedl ve výboru a později do funkcionářské role plynule přešel.

Největší divočina? Devadesátky

V ní pak prožil i divoká devadesátá léta, kdy se Litovel podívala i do divize. To díky podpoře mecenáše Horníka a jeho firmy Unisork. „Když byly peníze, mohli jste hrát v té době i ligu jako Drnovice nebo Blšany. Tolik jsme samozřejmě neměli, ale povedlo se dovést dobré hráče. Naštěstí to u nás neskončilo žádnými obřími dluhy a podobně,“ říká Blažek.

„V této době se děly největší lumpárny. Jeden gólman prodal zápas s Albrechticemi a byl za to hned vyhozený. Když jsme přijeli na Ostravsko, tak s námi rozhodčí prováděli neskutečné věci. Ve Frýdlantu mě chtěli i zbít, když jsem kritizoval rozhodčího,“ směje se po letech. Všechno už bere s nadhledem. Platí to pro Litovel i jeho milovanou Slavii. „Výkony rozhodčích mě pořád štvou, ale už se tolik nerozčiluju,“ uzavírá.