Nejslavnější odchovanec šumperského fotbalu Radek Slončík končí svou hráčskou kariéru

Osobnost Deníku

Jsme vlastně policejní tým, směje se spolehlivý shooter Hanušovic Slávek Hudlík

Většinu svého fotbalového života hrával na stoperu, v posledních letech se však…

Radek Slončík (29. 5. 1973) totiž v sobotu 4. června zakončí exhibicí starých gard a poté patrně i coby hráč v druholigovém utkání Karviná versus Třinec svou úspěšnou hráčskou kariéru a začne pracovat na funkcionářském poli v MFK OKD Karviná.

Definitivně se uzavře vaše hráčská kariéra exhibicí starých gard a posléze závěrečným mistrovským derby mezi Karvinou a Třincem. Už vás přepadává nostalgie?
No zatím moc ne, protože vlastně dělám pořád to, na co jsem byl těch dvacet let v profi fotbalu zvyklý. Denní režim je prakticky stejný, pořád chodím na tréninky a připravuji se s mužstvem. Uvidíme, jak to budu prožívat, až všechny tyhle věci dělat přestanu a budu se starat o něco jiného. Moje náplň života bude jiná a je třeba si na ni zvyknout.

Odmalička jste kopal do míče. Napadlo vás v dětském věku, že byste to mohl dotáhnout tak daleko, to znamená do reprezentace či k titulům mistra ligy?
Tak jako malého mě tyhle myšlenky ještě nenapadaly. Já začal s fotbalem v osmi letech v Šumperku, ale už předtím jsme s klukama za barákem vesele kopali do míče. Ta doba byla totiž jiná a moc dalších aktivit se dělat nedalo. Počítače neexistovaly, v televizi běžely dva programy, takže jsme ke sportu měli blíž, než k němu mají děti dnes. Život byl zkrátka jinačí. My přišli ze školy domů, hodili aktovku do kouta a šli ven hrát fotbal, hokej, nebo hrát na vojáky či na schovku. Takže to bylo úplně odlišné, ale taky krásné. Určitě to bylo lepší než dnes, kdy děcka jen sedí u facebooku nebo na skypech a já nevím na jakých dalších komunikačních vymoženostech. I proto si myslím, že ty dřívější ročníky na tom byly z hlediska všeobecné sportovní připravenosti daleko lépe než dnešní děti.

Vynikal jste nad spolužáky již odmala, nebo to přišlo věkem? A uvědomoval jste si v té době svou výjimečnost?
Je pravda, že jsem byl všestranně založený, ale nejspíš si to více uvědomovali mí spolužáci. Asi ve dvanácti letech mi dokonce prorokovali, to mi ve třídě vyvěsili takový medailonek, že v roce 1997 budu fotbalistou Československa. Málem jim to vyšlo! Já byl v roce 1998 třetí v anketě Fotbalista roku. Kluci tenkrát nebyli daleko od pravdy. Později v Baníku to pak naskakovalo, v sedmnácti jsem naskočil do ligy, v osmnácti vyhrál Československý pohár…

close zoom_in Pojďme postupně. Jak vzpomínáte na své začátky v Šumperku?
Byl jsem jako ostatní kluci veden ke sportovní všestrannosti. Navštěvovali jsme sportovní třídu, zaměřenou na atletiku a gymnastiku, k tomu hráli fotbal. Po škole jsem tedy měl ještě další dva tréninky, takže jsem přišel domů zbitý a na učení nebylo moc času. Bylo to těžké, ale zvládl jsem to. Měl jsem dvojky, na vysvědčení nikdy trojku.

Jak to vypadalo v klubu?
V Šumperku bylo výborné vedení. Trenéři sesbírali všechny nadějné kluky po okolních vesnicích a dali dohromady opravdu silný kolektiv. Hrávali jsme nejvyšší žákovskou soutěž, tehdy severomoravskou ligu, a to proti Baníku, Olomouci. Pamatuji si, že v jedné sezoně jsme Baníku jako jediní vzali bod za remízu 1:1, jinak Baník v té sezoně vyhrál všechny zápasy. Byl fakt suverénní, protože za něj nastupovaly obrovské naděje jako Galásek, Čížek, Benda, Duhan a další kluci, kteří tenkrát chodili na Matrosovku (někdejší sportovní škola ZŠ Matrosova v Ostravě, kam docházeli fotbaloví talenti – pozn. aut.). My jim ale vzali bod, a to byla v Šumperku velká sláva.

V té sezoně, kdy jste Baníku překazili v žákovské lize ojedinělou bilanci čistého štítu, si vás všimli ostravští vyhledávači talentů?
Já jsem už tenkrát jezdil na krajské výběry a absolvoval různé soutěže. Osmkrát z abecedy fotbalu se to jmenovalo (tuto soutěž vymyslela jiná legenda z jiného oboru, a sice uznávaný žurnalista Jaroslav Šálek – pozn. aut.), takže nějaké fotbalové dovednosti jsem měl a tušil jsem, že se o mě zajímají jiné kluby.

A Baník byl první?
Právě že ne! Já už jsem byl skoro v Olomouci.

To je ze Šumperku rozhodně blíž než do Ostravy.
Přesně, nějakých šedesát kilometrů. Ale neskončil jsem tam, i když jsem tam už trénoval, protože trenér Jaroslav Gürtler, který s fotbalem také začínal v Šumperku, a to pod mým otcem, mě společně s Kolínkem a gólmanem Skývou přetáhl do Baníku. On tam totiž už dělal šéftrenéra mládeže a věděl o nás.

close zoom_in A to už jste v té době hrával na postu středového záložníka? Nechtěl jste spíše střílet góly?
Se mnou se to táhlo odjakživa. Góly střílel především můj táta, já je hlavně připravoval.

Váš otec Ladislav byl údajně velký talent.
Slyšel jsem, že ještě větší než já (úsměv). Měl vynikající techniku, kopal levou i pravou, měl perfektní nákopy. Po ukončení hráčské kariéry se věnoval v Šumperku trénování a vedl mimo jiné i pana Gürtlera.

Proč se takový talent neprosadil do reprezentace?
Protože hrával nižší soutěže. Pouze jeden rok strávil ve druhé lize v Olomouci. Pak se vrátil domů do Šumperka z rodinných důvodů.

Prvním zlomem vaší kariéry byl tedy přechod do mládežnických kategorií Baníku, který v té době suverénně vládl republikové mládeži. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to náročné se prosadit, protože logicky byli upřednostňováni kluci z domácí líhně. Právě borci jako Čížek, Galásek, Benda, Drozd a tihle kluci, co byli v TSM, tedy tréninkovém středisku mládeže, a co spolu chodili na Matrosovku, byli velcí kamarádi a nás brali samozřejmě jako konkurenci. A ta byla tehdy v klubu fakt obrovská. Tahle výjimečná generace hráčů se Baníku opravdu povedla.

Nebál jste se ve čtrnácti letech přechodu do velkoměsta a do velkého klubu? Přece jen Šumperk je z tohoto pohledu provinčním klubem i městečkem…
Jistě, nebylo to vůbec jednoduché. Nesrovnával jsem se s tou změnou dobře, vždyť jsem do té doby byl pořád doma, a najednou jsem bydlel v Ostravě na internátu. Únavné bylo i neustálé cestování vlakem z Ostravy do Šumperka. Tenkrát to trvalo víc než tři hodiny.

Pomáhala vám aspoň přítomnost trenéra Gürtlera, který se nejvíce přičinil o váš přesun do Ostravy? Dohlížel na vás nějak?
Ani ne, na intru se mnou pochopitelně nebydlel, vídali jsme se jen na trénincích a pak vlastně také ne, protože já byl v mladším dorostu a pan Gürtler vedl starší dorostence. Ale jak jsem říkal, byli jsme tam tři, kromě mě ještě velký brankářský talent Miroslav Skýva a Jarda Kolínek, co je teď v Opavě. Všichni jsme tenkrát přecházeli do Baníku, takže to nám pomohlo v tom smyslu, že jsme snáz zapadli do kádru i do života v Ostravě.

A tehdy přišly vaše první klubové úspěchy?
Ano, v mladším dorostu jsme udělali titul mistra republiky, ve starším byli druzí za Slovanem Bratislava. V osmnácti jsme se už ale stali zase mistry Československa. Ve finále jsme porazili Banskou Bystrici 4:1 tam a 4:1 doma. To byla sestava, co pak šla rovnou do ligy, Skýva, Drozd, Čížek, Galásek, Klimeš a další. V té době jsme byli prakticky neporazitelní. Řada kluků se pak prosadila do ligy i do zahraničí. Kdo se neuchytil přímo v Baníku, dostal se do sestavy v jiných ligových klubech tehdejší československé soutěže.

Vzpomenete si na svůj debut v první lize? Jak jste jej prožíval?
Ano, to si vybavím, bylo to 18. listopadu 1990 doma s Banskou Bystricí, asi mým osudovým soupeřem na tyhle události. Nastoupil jsem přibližně na osm minut. Vyhráli jsme 2:1 a pocity byly asi jako u každého mladého kluka, co naskakuje do ligy. Byl jsem trochu vyjukaný, ale zároveň se hrozně těšil.

A první gól?
První gól jsem dal na jaře roku 1993 v Budějovicích Jardovi Blažkovi, kterým tam hostoval ze Sparty. To jsme taky vyhráli – 4:1.

close zoom_in Které období v ostravském klubu pro vás bylo úspěšnější? To před odchodem do Sparty, anebo to po příchodu z Maďarska?
Nejdůležitější je asi zmínit, že mě vlastně celou kariéru limitovalo to koleno. Hráli jsme nějaký přípravák s Krakovem na škváře, přehazoval jsem si gólmana, on mi na tu nohu skočil – a koleno nevydrželo a ruplo. Od té doby se ten problém táhl celou moji kariéru. Dokonce mi prorokovali konec v třiadvaceti, ale končím v osmatřiceti, za což jsem strašně rád. Ani jsem to snad nečekal. Dobře to dopadlo. Ale k té otázce – obě období v Baníku byla úžasná. To první pro mne bylo nezapomenutelné, protože jsem se tady dostal do ligy. Poté, co odešel Vilo Hýravý, snad jediný třicátník v týmu, od kterého jsme se všichni ostatní učili, mě kluci ustanovili kapitánem a já v jedenadvaceti vedl sestavu Baníku do mistrovských zápasů. Byli jsme takový tým mladíků. V šestadvaceti jsem pak odešel do Sparty, i když dva roky zpátky za mě tehdejší majitel Sparty Rezeš chtěl dát 35 milionů. Ale zůstal jsem v Ostravě.

Zřejmě i proto jste tak oblíben u fanoušků Baníku. Zatímco jiní brzy odcházeli, vy jste dlouho zůstával.
Fanoušci určitě ocenili i to, že jsme s Baníkem zvládali i nejsledovanější a vyhrocené bitvy se Spartou a Slavií. V těch utkáních se mi v pozici kapitána celkem dařilo, a tak fandové byli rádi, že můžeme a umíme držet krok s nejlepšími kluby u nás. V té době jsme si začali jako Baník Ostrava budovat pověst klubu, se kterým je třeba počítat na přední pozice v soutěži, a upevňovali si renomé. Je pravda, že nejtalentovanější hráči jako byli právě Galásek, Řepka, Čížek, z Baníku postupně odcházeli a já zůstával, čehož si lidé vážili. Nakonec jsem se ale do Sparty přesunul.

Jak vlastně přestup do Sparty hodnotíte? Získal jste tam titul, ale moc si nezahrál…
To období ve Spartě nebylo ideální. Tlak byl obrovský. Sparta získala dva tituly, ale na tom prvním jsem se prakticky nepodílel, takže to nepočítám. Na tom druhém už jsem ale nějakou zásluhu měl, odehrál jsem třináct zápasů, takže tento titul beru.

Byl tam ovšem problém s trenérem Hřebíkem, se kterým jste si nepadl moc do oka…
V době, kdy jsem ve Spartě působil, měl trenér Hřebík nejlepší půlrok své trenérské kariéry, proti tomu nemůžu říct ani popel. To je prostě fakt. Já už byl po úspěšné operaci kolene, ale přišel Hřebík a měl prostě své vyvolené hráče, které točil, a hlavně měl výsledky. Štvalo mě, že jsem nehrál, ale Sparta hrála pod ním opravdu skvěle. Spíš mě mrzí, jak pak novináři zbytečně rozpitvávali náš vztah. Fakt byl ten, že on po mně chtěl hrát pozici, na kterou jsem do Sparty ani nepřišel nebo jinou, než jsme se domluvili, a nakonec to vyústilo v můj odchod do maďarské Újpesti. Ale ani angažmá ve Spartě nelituji. Byla to pro mě dobrá životní zkušenost, jak po fotbalové stránce, tak i po té lidské.

Na druhé straně je možné, že kdybyste odešel do Sparty už v době, kdy o vás měl zájem železárenský magnát Rezeš, nasbíral byste více reprezentačních startů, co myslíte?
To jsem si říkal taky. Nakonec je to tak, že jsem paradoxně všechny reprezentační starty nasbíral v době, kdy jsem byl hráčem Baníku. Když jsem přišel do Sparty, tak už jsem žádný další nepřidal.

Členem reprezentačních kolektivů jste každopádně byl. Jak hodnotíte tuto kapitolu svého života?
Mým prvním reprezentačním celkem byl tým do osmnácti let. Vlastně jsem se poprvé dostal do celostátní reprezentace až v osmnácti letech, respektive do osmnáctky. Přisuzuji to opravdu té výjimečné konkurenci v mládeži, která v Baníku panovala. Pak už se to ale zlomilo a reprezentační pozvánky chodily celkem pravidelně, jak v jedenadvacítce, tak potom v áčku, i když tam samozřejmě v omezené míře. Vždyť české áčko v období let 1993 až 2000 bylo nesmírně silné.

Zpět na klubovou úroveň – po angažmá ve Spartě vás čekala maďarská Újpest Budapešť. Líbilo se vám tam?
Což o to, líbilo, vyhráli jsme domácí pohár, pak dokonce i Maďarský superpohár a vedení klubu s námi bylo spokojeno. Říkám s námi, protože nás tam bylo více Čechů. Akorát se pak vyrojil problém s financemi a já se po roce a půl vrátil zpět do Baníku.

close zoom_in Chtělo by se říci zaplaťpánbůh, protože následovaly nejslavnější chvíle kariéry – čili ostravský titul a vůbec snová sezona Baníku, kterou si užíval celý region.
To jste vystihl. Snová sezona. Po třiadvaceti letech jsme získali pro Ostravu titul a dodnes se mi stává, že když potkám nějaké známé nebo jen fanoušky Baníku, tak mi říkají, jaká to byla nezapomenutelná sezona. Prostě něco těžko opakovatelného, nádhera. Už v pondělí po tréninku byl vyprodaný stadion na další nedělní zápas. Po každém vítězství jsme si s fanoušky užívali obrovskou radost. Diváci byli nadšení z nás, vedení bylo nadšené, že chodí tolik diváků, a my hráči byli nadšení, jak vše klapalo. V další sezoně jsme ještě přidali domácí pohár, což mě potěšilo, protože jsem si zkompletoval sbírku. V roce 1991 jsme totiž s Baníkem vyhráli i československý pohár, který se už nehraje.

Po dalších dvou letech následoval odchod z Bazalů a z první ligy. V tu chvíli vám už začínalo být jasné, že se vaše kariéra chýlí ke konci?
Bylo mi jasné, že nejvyšší soutěž už si asi nezahraju, ale s fotbalem jako takovým jsem končit ještě nechtěl. V roce 2007 přišla zajímavá nabídka z Fulneku, který měl velké plány. Prezident klubu Roman Mroček byl zapálený funkcionář, který pro fotbal ve Fulneku dělal hodně. V Baníku jsem poslední půlrok už beztak nehrával, takže jsem se dlouho nerozmýšlel. Bylo mi to líto, ale nalezl jsem ve Fulneku novou motivaci. V mužstvu byli Michal Kovář, Tomáš Vajda, za půl roku jsme postoupili do druhé ligy. Bohužel pak přišla ekonomická krize. Fulnek na ni vlastně jako jeden z prvních týmů v profesionálních podmínkách těžce doplatil.

Poslední štací byla Karviná, které jste pomohl etablovat se v druhé lize. Co plánujete po posledním utkání za MFK? Jaká bude vaše další budoucnost?
Nejbližší budoucnost spojím s karvinským fotbalem. S vedením jsme se už domluvili, že zde budu fungovat jako manažer A-týmu. Předsedovi klubu Honzovi Wolfovi budu pomáhat s marketingem, oslovovat sponzory, aby se přišli mrknout na dobrý fotbal, a nabízet jim, jestli by své jméno nechtěli spojit s kvalitní podívanou. V klubu se dělá hodně pro to, aby se zde hrál kvalitní fotbal, podložený tvrdou prací.

Dočká se Karviná s Radkem Slončíkem ve vedení první ligy?
Karviná je zabezpečený klub. Podmínky pro hráče všech týmů jsou na vysoké úrovni, zázemí prvoligové. Zajištěna je rehabilitace v darkovských lázních, pro mladé kluky spousta tréninkových ploch. Buduje se nový stadion. Za tu dobu, co jsem v Karviné, jsem poznal, že se tady věnují hodně mládeži, fanouškům i samotným hráčům. I proto chci své jméno spojit s Karvinou a oslovovat regionální sponzory, mezi nimiž mám snad i nějaké kamarády, jestli by nechtěli být partnery klubu. Když se bude hrát kvalitní fotbal, lidi se na něj vždy budou chodit dívat.