V Líšni srdce kabiny, v Kostelci vyzval syna. Žena byla spokojená, říká Vítek

Seriál Deníku V rukavicích. Každý týden se můžete těšit na exkluzivní příběhy a rozhovory s gólmany z vašeho regionu.Zdroj: Grafika: Deník/Karolína Šulíková

Jak to u vás doma probíhalo před a po očekávaným derby Kostelec – Čechovice, nebo také Vítek – Hradečný?

Před zápasem tam bylo jemné hecování. Musím ale říct, že to pro nás, hlavně teda pro mou ženu, dopadlo dobře. Nikdo z nás gól nedostal, zápas skončil remízou.

Co konkrétně jste spolu s Markem řešili?

Byl to první zápas, který jsme spolu strávili na jednom hřišti. Mara z toho měl respekt, já samozřejmě taky. Nerad bych s ním prohrál. O nic velkého nešlo, žádná sázka tam nebyla. Spíš se hrálo v době, kdy jsme na tom v Kostelci nebyli bodově dobře a potřebovali jsme něco uhrát. A navíc byly v Kostelci hody, takže jsme chtěli divákům udělat radost.

Čechovický Marek Hradečný chytil penaltu Jáchymu Šípovi a rád by šel ještě výš

Bylo to, že v Čechovicích působí váš nevlastní syn, jedním z důvodů vašeho návratu do Kostelce?

To už je spíš taková třešnička. Šlo hlavně o to, že v Líšni byly tréninky čím dál dříve a časově jsem to už nestíhal. Vesměs jsem chodil na individuální tréninky. Pomalu jsem začal ztrácet kontakt s kabinou, tak jsme se s vedením domluvili, že ukončíme spolupráci. Jsem rád, že jsem v Kostelci, mám to kousek od domu. A můžu sledovat i Maru, pokud nehrajeme ve stejný den.

A můžete předávat cenné rady.

Když jsem na zápase, nějaké chyby mu vytknu, ale dokážu ho i pochválit. Myslím si, že když na sobě trošku víc zamaká, má před sebou slibnou kariéru. Nesmí ale usnout na vavřínech. Teď je pro něj důležité udělat maturitu, pak se může naplno věnovat fotbalu.

V Líšni už jste se do brány v posledních dvou sezonách prakticky nedostával. Jaká tam byla vaše role?

Všichni tam o mně v kabině, žil jsem pro kabinu, byl jsem takovým srdcem týmu. Proto mě tam trenér a vedení klubu chtěli. Strávil jsem tam čtyři roky. Šlo vesměs o to, že kdyby se zranila jednička, asi bych do brány šel. Tréninková morálka už ale nebyla nejlepší a dostat se pak do brány je pro gólmana těžší.

Jak jste se vlastně k ligovému angažmá tehdy ve svých dvaatřiceti letech dostal?

Byla to souhra náhod. Už jsem to měl v Kostelci tak na dohrání, byla tady I. A třída. Na jeden zápas přišel bývalý trenér Líšně Machálek. Zeptal se mě, jestli to v Líšni nechci zkusit, že by chtěli postoupit. Samozřejmě jsem chvilku váhal, měl jsem do té doby ve třetí lize odchytaných pár zápasů. Navíc měli ambici postoupit. Bylo to pro mě specifické, ale taková nabídka se neodmítá. Nakonec jsme si plácli a povedlo se to.

Představujeme seriál Deníku
„V rukavicích“
Ve stínu kanonýrů a hvězd v poli jsou často opomíjeným klíčovým jazýčkem na misce vah mezi úspěchem a neúspěchem. Co by se stalo, kdyby Emiliano Martinez ve finále MS v Kataru nepředvedl fantastický zákrok v závěru prodloužení? Také brankáři bývají hrdiny okamžiku a Deník na ně v novém seriálu „V rukavicích“ nezapomíná. Každý týden se můžete těšit na exkluzivní příběhy a rozhovory s gólmany z vašeho regionu.

Na co z líšeňského angažmá vzpomínáte nejraději?

Na první zápas ve druhé lize. Sice se nám nepodařilo vyhrát, remizovali jsme 2:2 s Varnsdorfem, ale měl jsem tam pár zákroků, kdy jsem tým podržel. Na Líšeň ale celkově vzpomínám rád. Jde o rodinný klub, ve kterém si nikdo na nic nehraje, vedení komunikuje s hráči a má k nim vřelý vztah. Doteď tam mám dobrou vazbu, navštěvuji to tam.

Čekal jsem, jestli nevzpomenete 3. kolo poháru před necelými čtyřmi lety, kdy jste si na Andrově stadionu zachytal proti Sigmě s Václavem Pilařem, Václavem Jemelkou a dalšími. A sahali jste po vyrovnání…

Byl to taky jeden z vrcholů. Je to kousek od domova. Přijela se na mě podívat rodina a spousta známých. Bylo to pro mě hezké. Škoda, že to pro nás nedopadlo o trošku lépe. Ale myslím, že i tak jsme tam uhráli pěkný výsledek (prohra 2:4, pozn. red.).

Sigma se s oslabenou Líšní na postup nečekaně nadřela

Kdy jste vlastně s chytáním začal? Bylo to v Prostějově, říkám to správně?

Ano. S fotbalem jsem začínal v šesti, sedmi letech. Tenkrát to ještě byly Železárny, pokud vím. Jako každý mladý kluk jsem chtěl dávat góly. Na jednom turnaji se ale zápas gólmanovi nepovedl, tak tam strčili mě. Od té doby jsem tam zůstal. To mi bylo asi těch sedm, takže moc jsem si toho v poli neužil.

Měl jste nějaký brankářský vzor?

V té době ještě ne. Postupem času jsem gólmany sledoval a vzorem byl José Luis Chilavert. Jak jsem mluvil o tom, že jsem chtěl střílet góly, on jich dal během kariéry nespočet.

Borec na konec! Gól brankáře Želatovic byl i na Nově. Vyšší moc, vzpomíná

A vám se někdy povedl podobný kousek? Dal jste někdy v zápase gól?

Z přímáku se mi gól dát nepodařilo, i když jsem jich pár kopal. Z penalt jsem jich pár dal. Nebylo jich moc, ale zadařilo se. Jednou jsem i hlavičkou trefil břevno, smůla byla proti.

Netáhlo vás to teď na konci kariéry ještě v nižší soutěži do pole?

Přemýšlel jsem o tom. Ale jsem rád, že jsem v bráně. Běžecky na tom nejsem dobře (směje se). Když už jsem se tomuto řemeslu věnoval celou dobu, tak u něj i skončím.

Pojďme do současnosti, do Kostelce. V krajském přeboru jste zaujal tím, že jste i na spoluhráče hodně hlasitý. Je potřeba defenzivu hodně dirigovat?

Mančaft v Kostelci je hodně mladý, což je samozřejmě dobře, dá se s ním pracovat, mohl by být několik let pohromadě. Ale tím, jak jsou kluci mladí, moc do komunikace nejsou. Je proto potřeba je dirigovat. Pracujeme na tom i na tréninku. Kluci si dávají říct a jde vidět, že i v komunikaci se trošku posunuli.

Jaké máte pro jaro v Kostelci ambice?

Nakopla nás výhra s Brodkem u Přerova. Od té doby jsme neprohráli. Pro hodně lidí je náš výsledek překvapením. Vzhledem k tomu, že tým je mladý, asi bychom ho chtěli stabilizovat a prohánět přední příčky. No a kdyby se nám jako nováčkovi podařilo soutěž vyhrát, bylo by to krásné.

Vrátí se „Buffon“ na Nové Sady? Někdy mám tmu před očima, směje se Zbořil