Ve finále předčili i pražskou ZŠ Marjánka, která je partnerskou školou Sparty. Šumperští mladíci po vítězství jen těžko zadržovali slzy.

„I já jsem z toho naměkko. Mám obrovskou radost,“ řekl jejich trenér Petr Strnad.

Šumperk porazil celou republiku. Jak jste to dokázali?

(směje se) Dokázali to hlavně kluci. Jsou to všechno fotbalisti ze sportovní třídy. Jsou výborní, skvěle hrají i ve své soutěži, kde vyhráli žákovskou ligu. Není to žádná náhoda, ale dlouhodobá kvalita. Za celý rok prohráli jeden jediný zápas. Já je vedu pátou sezonu a je to výjimečný ročník. Jeden z nejlepších, co jsem měl.

Jak se to podaří dát takový soubor dohromady? Je to opravdu jen mimořádná úroda v Šumperku?

Nejsou to kluci jenom ze Šumperku, samozřejmě je to výběr kluků ze širšího okolí, určitě z celého okresu. Jsou to ti nejlepší, které jsem jako trenér poznal, tak jsem si je postahoval k sobě. Práce s nimi je skvělá. Trénují v podstatě dennodenně – dopoledne ve škole, odpoledne na hřišti a je to na nich potom vidět.

Máte v tomto směru paradoxně výhodu oproti větším městům, kde děti nemají možnost tak často chodit ven a inklinují k jiným lákadlům?

Asi na tom něco je. Koneckonců se o tom mluví v poslední době často. Ve větších městech máme děti, které bydlí vedle školy a jsou málem shnilé vůbec tam dojít. Tady jsou kluci převážně z dědin, ti vstávají o půl šesté ráno, aby byli v osm na tělocviku nebo na tréninku. Zároveň to dělají rádi. Mají fotbal rádi, přijdou na tréninkovou hodinu.

Práce s nimi je potom radost a takhle se vyplácí.

Hráli jste skvěle týmově. Měli jste výborného brankáře, kapitána v zadních řadách, ale jeden trumf byl jasný. Daniel Smékal byl nejlepší střelec a nastřílel 22 branek.

Máme v něm rozdílového hráče. Umí si poradit v gólových situacích a to je v takových zápasech, jaké se hráli tady na turnaji, důležité.

U něj jsme viděli i slzičky. Jak jste na tom vy?

Určitě to byly slzy štěstí, ale to k tomu patří. O tom to je. Já jsem taky naměkko, mám z toho obrovskou radost.

Co teď můžete dělat z pozice trenéra, když prokazatelně máte v rukou výjimečný materiál, aby to dotáhli třeba až do ligových mužstev?

Je potřeba pořád velká trpělivost. Dál je to ale hlavně o práce, o každodenním poctivém tréninku. A tím nemyslím jen fotbalovém. My s klukama děláme pořád všechny možné sporty, od gymnastiky přes atletiku až k fotbalu. Dbáme i na správnou stravu, pitný režim, učíme je, jak se o sebe starat. Kdo chce být nejlepší, tohle musí splňovat.

Zároveň ale musím také dodat, že strašně důležitá je podpora školy, což my máme. A samozřejmě také rodičů, což se nám daří také.

O rodičích a jejich chování se při debatách o sportování dětí mluví také vcelku často. Vám ale po takovém úspěchu už může do trénování mluvit málokdo, že?

Samozřejmě, je to velký trumf v mých rukách (směje se). Občas slýchávám, že je to pro některé kluky třeba moc, ale není to moc. Je to vidět, jak jsou spokojení a šťastní. Ale u nás s rodiči máme zatím jen dobré zkušenosti.