Vařil jsem pro Cher i Jacka Nicholsona, vzpomíná šéfkuchař Roman Hadrbolec

Romane, tvůj příběh je tak košatý, že bychom na jeho odvyprávění potřebovali několik hodin, ale zkusím jej zkrátit. Tys měl za sebou spousty úspěchů v kuchyních v Evropě, ale také na lodi, která cestovala po celém světě a dostal ses do Spojených států, kde ses dozvěděl, že existují agentury, které dodávají světovým celebritám osobní kuchaře. Cos musel prokázat, aby ses do takové agentury dostal?
Ta cesta nebyla jednoduchá. Když člověk do takové agentury vstoupí, už musí mít něco odvařeno, jak se říká. Na začátku vyplníš lejstra, kde všude jsi pracoval, jaká byla tvoje poslední zaměstnání, musíš tam vyplnit, jaké máš vzdělání a tvoje agentka má potom týden na to, aby si ověřila, jestli je to správně, protože ty reference na papíře nemusí být samozřejmě pravdivé.

Musel jsi také napsat, na jakou kuchyni se specializuješ?
Ano, specializace jsou také důležité, člověk musí napsat, co umí. V mém případě to byla evropská kuchyně, tedy francouzská, v té době jsem ještě neměl zkušenosti s asijskou kuchyní, ale nebylo to potřeba, protože klienti měli rádi právě evropskou, francouzskou, potažmo americkou kuchyni.

Hned druhá agentura byla ta zásadní, že? Pro koho jsi začal pracovat?
V té první agentuře jsem dělal pro majitele Herbalife a majitelku BMG music, tam jsem poznával, jaká je ta práce u někoho doma, protože jsem to samozřejmě neznal. Nechápal jsem, že mi někdo dá klíče od auta, peníze a řekne: „Tady půjdeš nakoupit, připravíš večeři pro osm lidí, chceme to a to.” Tak jsem z toho byl paf, ale rychle jsem se do toho dostal.

Byls nervózní?
Někdy to tedy bylo náročné, protože ti klienti jsou s tebou často i v kuchyni. Takže se ptají, nebo se ti dívají pod ruce, takže tam ta nervozita je, zvlášť, když to člověk z Evropy nezná. Tak jsem si na to musel zvyknout.

Vzpomínky Mercuryho komorníka: Otec s Alžbětou tančil, já pro ni chystal ples

Ale u té agentury, kterou zmiňuješ, to teprve začalo.
Ano. Po nějakých třech měsících mi kamarádka říkala o agentuře, která sídlila v Beverly Hills, majitelkou byla paní Dora původem z Polska, a tam jsem se tedy potom vydal.

Kdo byl tvým prvním klientem?
První byl John Davis, což byl syn pana Marvina Davise, který v té době vlastnil 20th Century Fox a byl druhý nejbohatší muž v Kalifornii. A tam se netrhly dveře s celebritami, protože pan Davis natáčel spousty filmů. A my jsme se s mou tehdejší přítelkyní starali o jeho dům a já jsem byl jeho osobním šéfkuchařem.

S dortem pro Page Adler a Paula Newmana v roce 2000Zdroj: se svolením Romana Hadrbolce

Jak se stalo, že jsi vařil pro Arnolda Schwarzeneggera?
Asi za dva měsíce od nástupu k panu Davisovi jsme se dozvěděli, že do toho jeho domu jezdí pan Schwarzenegger, protože bydlel nedaleko a pan Davis mu ten dům půjčoval, byli totiž kamarádi. A jednoho dne se tam objevil a jak zjistil, že jsem vařil v Rakousku, že umím německy s rakouským dialektem a hlavně že umím rakouské pokrmy, které miloval, tak mě potom oslovil a zeptal se mě, jestli bych chtěl někdy k němu domů a uvařil mu ty speciality. A tak to celé začalo, stal jsem se kuchařem pana Schwarzeneggera.

Co si pan Schwarzenegger dával k snídani?
Byly to jogurty, müsli, ovoce, ovocné džusy…

Takže nic speciálního.
V té době nic nenatáčel, takže neměl žádnou speciální dietu. Ale i tak den začínal zdravě.

Pekl i pro královnu Alžbětu. Nejvíc si pochutnám na dobré vánočce, říká Maršálek

A později?
K obědu vyjížděl s rodinou ven, ale když byli doma, tak to byly běžné pokrmy jako hamburgery, těstoviny, hotdogy, prostě to, co mají děti rády a pak to jedí i jejich rodiče. A večer už záleželo na tom, jestli večeřeli sami, nebo měli hosty - to si pochutnávali na rakouských specialitách. Měl rád vařené maso nakrájené na kostičky se zeleninou, ke kterému se dává křen a hořčice… a spoustu dalších jídel. Možná nebyly příliš dietní, ale když měl na ně chuť, tak proč by si je nedal…

Jaký byl společník?
Skvělý. Byl velmi vstřícný, rád nás bavil vtipy, ať už politickými, nebo takovými, ke kterým jej inspirovala televize, protože v kuchyni byly běžně televize. Většinou je to tak, že dotyční vstanou, jdou do kuchyně, dívají se na televizi a probírají s tebou běžné dění. Zkrátka když jsi u nich doma, tak se stáváš součástí jejich životů.

Takže musíš být také velmi diskrétní.
Ano. Já mám sám podepsané smlouvy o mlčenlivosti na padesát let. Takže jsem se s nimi nesměl fotit, to bylo v té době zakázané. Mimochodem, to byla také první otázka v agentuře - jestli jsem blázen do sbírání autogramů, do sbírání fotek… Odpověděl jsem, že ne. Že to jsou lidé jako každý jiný.

Arnold Schwarzenegger se pak pustil do natáčení filmu a tys začal zároveň pracovat pro pana Adlera. A jednoho dne ses dozvěděl, že bude mít hosty a chtěl, abys navařil i pro ně.
Jen jsem se zeptal, kolik lidí to bude, jestli mají nějaké dietní omezení a pak jsem byl hodně překvapený, když přišel Jack Nicholson, Paul Newman a Warren Beatty, což byli jeho kamarádi, kteří u něj jednou, někdy dvakrát za týden hráli karty a jen tak si povídali u vínka. To bylo milé překvapení, pak tam chodívali každou středu a já jsem jim mohl vždycky navařit.

Jack Nicholson má v obličeji výraz, že bych se jej už dopředu bál. Měls z něj stejný pocit?
Ze začátku jsem z něj měl velký respekt, on tak i působí, ale časem se to změnilo a už se mě i zeptal, jak se mám, co bude k večeři, takže ten výraz už časem povolil…

S Jackem Nichlosonem přišel také Paul Newman - další legenda stříbrného plátna. Mimochodem - opravdu měl tak zářivě modré oči?
Měl. Bylo to až neskutečné. Ty oči skutečně zářily a byl moc vstřícný. Hned šel za mnou a rovnou se ptal, co budou mít dobrého, to mě potěšilo.

Paul Newman měl svoji značku omáček. Bavili jste se i o nich?
Ano, on v té době začínal se svými produkty, první to byly dresinky a popcorn a pak začal dělat i omáčky na těstoviny. Samozřejmě, že hned při první návštěvě se mě zeptal, jestli jsem ty jeho omáčky ochutnal, tak jsem popravdě řekl, ať se nezlobí, že jsem je viděl, ale neochutnal, protože si je dělám od základů sám. A on na to, že by byl rád, kdybych mu dal vědět, jak chutnají, ale samozřejmě, až budu mít chuť a čas.

Smrt Alžběty se bude řešit dlouho, říká Češka, jež se zná s královskou rodinou

Kdy chuť a čas přišly?
Samozřejmě hned na druhý den jsem je šel koupit, abych byl připravený na ten další týden, kdyby se mě náhodou zeptal.

A zeptal?
Samozřejmě. Prý jestli jsem je náhodou zkoušel, tak jsem odpověděl, že zkoušel a moc mi ta omáčka chutná, že bych ji tedy víc dosolil, ale to vlastně může každý podle svého. Tak jsem mu ji pochválil a on byl za to moc rád.

Byly opravdu tak dobré?
Byly. Fakt jim nic nescházelo.

Další hvězdou, se kterou ses setkal, byla zpěvačka Cher. Byla i s ní zábava?
Já jsem tam byl od práce, ne od zábavy. S Cher jsem se poznal tak, že měla schůzku s panem Davisem, ale zavolali mi to tak půl hodiny předtím, než dorazila a na to jsem nebyl připravený. Protože když jsi v domě, kde se staráš o víkendové hosty a najednou někdo přijede ve středu, tak to není úplně ono.

Takže jsi neměl to, co si přála?
Měl jsem jiný výběr, byla tím trochu zaskočená, ale tak to už někdy bývá. Ale pak jsme narazili na to, že jsem z České republiky a ona mi pak začala vyprávět, že si u nás koupila lustr, protože máme nejlepší křišťál na světě, takže jsem byl rád, že se ta atmosféra uvolnila, protože jsem byl moc nervózní.

Jednou si Cher u tebe objednala jídlo. Co si přála?
To mi přišlo od její asistentky, přála si saláty, zeleninu, bylo tam i nějaké kuřecí maso… A pila bylinkový čaj.

Romane, co by měl správný šéfkuchař umět, aby si jej hvězdy oblíbily? Šlo jen o dovednosti v kuchyni, nebo musí být i sympatický společník?
Je dobré, když umíš navázat konverzaci, zároveň když máš pokoru, měl bys také poznat, když se ta která celebrita s tebou nechce bavit, měl bys na to samozřejmě brát ohledy. Zkrátka musíš vědět, že tam jsi od toho, abys vařil.