Velký srdcař a člen známé hokejové rodiny Málků má za sebou zkušenost s prací sportovního manažera v Přerově i Prostějově a v aktuální sezoně už nějakou dobu analyzoval situaci pro vedení Šumperku, aby se v kritický moment sám postavil na střídačku a pokusil se o nemožné – záchranu Chance ligy. „Nezbývalo nic jiného, než abych nastoupil na post hlavního trenéra já,“ řekl v exkluzivním rozhovoru pro Deník.
Šumperk váš příchod na lavičku A-týmu oznámil nečekaně před zápasem v Přerově. Bylo to narychlo?
Nebylo. Byli jsme s panem Velčovským (ředitelem klubu, pozn. red.) už delší dobu v kontaktu. Pracoval jsem pro něj na hodnocení některých utkání a aktuální situace. Z pozice jakéhosi krizového manažera jsem se snažil dát podněty ke zlepšení. Bohužel to vygradovalo pondělním utkáním s Prostějovem, kdy se nešťastně prohrálo 2:3. To je vždy zápas, který hodně bolí. Na základě toho se Lukáš Majer rozhodl ukončit smlouvu. Museli jsme to místo zaplnit na šest zápasů.
play_fill
Je možné, že byste na lavičce Šumperku stál v další, ať už prvoligové či druholigové, sezoně?
Tohle není otázka pro mě. Mám teď na starosti posledních pět zápasů, pokusit se přehrát Pardubice a uhrát pro Šumperk Chance ligu. Co se bude dít po sezoně, pokud se sestoupí, nesestoupí, to je otázka na majitele klubu.
Premiéra zrovna v rodném Přerově v MEO Aréně musela být pro vás speciální, že?
Ani to tak nevnímám. Když jsem trénoval Valmez, taky jsem do Přerova jezdil a dokonce si myslím, že jsem v Přerově taky tehdy odtrénoval svůj první zápas za Valašské Meziříčí. Prohráli jsme tehdy, myslím, v prodloužení.
Ještě včera jste na přerovském zimáku ale dětem brousil brusle, opravdu to pro vás nebylo zvláštní?
Speciální to není. Opravdu jde o situaci, kterou bylo potřeba vyřešit. S panem Velčovským jsme se o tom bavili dlouho. Po odchodu Lukáše Majera jsme se domluvili na konkrétní spolupráci. Na čtrnáct dní jsem přerušil své zaměstnání. Vůbec nemám problém s tím, přijít v úterý odpoledne ve svém volném čase nabrousit v Přerově přípravce brusle tak, jak jsme byli s Karlem Kundrátkem domluvení (úsměv).
Je to skoro deset let, co jste skončil na lavičce Prostějova, který poté už bez vás postoupil do první ligy. Chtěl jste si od velkého hokeje odpočinout?
U mě je to takové specifické. Já jsem si od hokeje nechtěl nikdy odpočinout. Hokej si trošičku odpočinul ode mě. Teď přišla tato situace. Řešíme ji tímto způsobem. Doufejme, že ji vyřešíme úspěšně a bude to v Šumperku nějakým způsobem pokračovat.
Na trenérskou lavici jste se přeci jen před pár lety postavil v Kroměříži hrající krajský přebor, je to tak?
Je to tak, šlo o dva roky. Ale vždy jen v začátku sezony. V té první přišel covid, během té druhé přišla Kroměříž s tím, že se rozhodla pro cestu s místními trenéry.
Se záchranou to v Šumperku nevypadá dobře. Jak pět kol před koncem zkusit nabudit tým k tomu, aby ještě zabojoval?
Šumperk hrál celou sezonu zápasy venku jinak než ty doma. Doma dokázal porazit třeba Třebíč v prodloužení a mohlo to být za tři body, byla tam obrovská šance dvě minuty před koncem. Propadl kotouč, který kdyby se dorazil, bylo by hotovo. Ale takto na houpačce to v Šumperku bylo pořád. Pak se jede do Jihlavy a neudělá se výsledek. Do Přerova jsme přijeli s tím, že se pokusíme to zlomit a urvat. A dvě třetiny jsme nabídli soupeři vítězství zadarmo. Až ve třetí třetině, kdy jsme si řekli, že se spíš zkusíme připravit na další zápas se Slavií Praha, to trošku vypadalo. Kluci to v ten moment snad pochopili. Bylo tam nasazení, bruslili jsme, dostali se na nohy. Dokonce jsme tu třetinu vyhráli.
