Pláška kvůli mně málem trefilo, vzpomíná ledař a rozhodčí Petr Adamec

On sám ale bere celou situaci s nadhledem a zřejmě ani samotní diváci nemyslí své skandování v té chvíli až tak vážně. Upřímně řečeno, takového srdcaře a nadšence pro hokej by Šumperku mohl lecjaký klub jen závidět.

„Popravdě musím říct, že když se teď nic nehraje, začíná mi to skandování i docela chybět,“ říká s úsměvem Petr Adamec.

Kromě současné práce ledaře jej lidé z okolí Draků znají také jako rozhodčího, hlasatele, zdravotníka či klubového sekretáře nebo vedoucího. V minulosti si vyzkoušel rovněž funkci kustoda. Do toho si zahrál i samotný hokej alespoň na hobby úrovni jako brankář.

Za ty dlouhé roky u tohoto sportu poté má k dobru plno „veselých historek z natáčení“ a nutno ocenit, že o všech má dokonalý přehled.

Je to nepříjemné, nikdo neví, co bude dál, říká kouč Draků Martin Sobotka

Kolem šumperského hokeje jste se úplně poprvé objevil jako řadový fanoušek. Vaše spojení se zdejším klubem vlastně vzniklo před dvaceti lety výjezdem na baráž do Ústí nad Labem, vzpomínáte si na to?
Draci tenkrát hráli baráž o udržení v 1. DZ lize. Tehdy jsem chodil na zdravotní školu do Mělníka, kde jsem v den utkání přistoupil do vlaku, kterým jeli šumperští fanoušci na zápas do Ústí. Bylo mi asi šestnáct let, prostě mladý kluk. První, co si vybavím je, že když jsme dorazili, celá naše skupina zašla do Mekáče, který jsem snad celý vykoupil a ověšen všemi těmi pytlíky s jídlem šel na zimák. Ještě mám někde doma fotku (smích).

Co bylo dál?
Po návratu do Šumperku jsem pravidelně chodil na domácí zápasy Draků. Potom jsem se dostal k mládeži, kde jsem trenéru Alkovi dělal vedoucího týmu u osmé a deváté třídy. K tomu jsem působil zároveň jako zdravotník. Jednou jsem při jednom zápase, který pískal Milan Minář, musel něco vyřešit ohledně zápisu a registrací, do toho se mě zeptali, jestli bych nechtěl zkusit pískání.

Po inzultaci u kabin v bezvědomí

A tak začala vaše éra rozhodčího.
Řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám, vyplnil přihlášku a odjel na zkoušky do Ostravy, kde jsem poprvé v životě stál na bruslích. Nakonec jsem získal licenci třetí třídy a začal pískat.

Vaše začátky ale byly těžké a nejen kvůli ne úplně dokonalému bruslení. Čelil jste dokonce inzultaci ze stany rodičů a skončil i v nemocnici.
Při zápase čtvrťáků se Vsetínem, kdy hosté navíc vyhráli 7:1, mě napadl jeden z rodičů soupeře, kterému se něco nelíbilo. Chytil mě pod krkem a smýkal se mnou o betonovou plochu u vstupu do kabin. Skončil jsem v bezvědomí a probudil se až v nemocnici. Celý incident měl dohru u soudu a ten dotyčný nakonec dostal podmínku.

Co vaše další činnosti v šumperském hokeji?
Na prvním místě teď mám práci strojníka na zimáku, ale když je čas, dělám ještě vedoucího u Draků. Dříve jsem byl i kustod, brousil brusle, pořád pískám a k tomu jsem v Šumperku na časomíře, mám na starosti zápisy o utkání a dělám taky hlasatele.

Na kterého hráče Draků nejraději vzpomínáte?
Asi na Karla Pláška, to byl obrovský pohodář. Jednou kvůli mně málem dostal infarkt. Měli jsme na hotelu klubovou akci a já s ním byl na pokoji. Jako kanadský žertík mě hráči ve spánku pomalovali kečupem, takže jsem vypadal jako mrtvej. Když se Karel ráno probudil, měl docela velký šok, když mě uviděl.

Škoda, že nemůžu hrát s bráchou, mrzí útočníka Draků Jakuba Horkého

Zapomenuté registračky

Vím o historce, kdy se vám jako vedoucímu povedlo zapomenout registračky Draků v Chomutově, pamatujete?
To bylo v roce 2011 hned ze začátku základní části v 1. lize. Na zápas jsme přijeli pozdě, až během rozbruslení a vrchol byl, že se mi povedlo v Chomutově nechat registračky, pro které se naštěstí vrátili naši fanoušci, kteří tam přijeli a dovezli je zpátky do Šumperku. Ale zase jsme tehdy senzačně vyhráli na nájezdy a fandové nás potom nad ránem vítali na Bludovském kopci.

Jako hlasatel potom máte za sebou i mezinárodní zkušenost.
Dostal jsem nabídku hlásit dva přípravné zápasy naší seniorské reprezentace se Švýcarskem. První se hrál v Olomouci a druhý v Prostějově. Ten dokonce vysílala televize. Hlavně jsem se musel naučit všechny potřebné anglické fráze, což jsem si vyhledal na internetu, vytiskl a měl je na časomíře jako pomůcku. Byla to ohromná zkušenost a zážitek. Měl jsem možnost poznat hráče z repre, potkal jsem se třeba i se známým televizním expertem Michalem Dusíkem. Přesto nešlo o mou první mezinárodní zkušenost.

Povídejte…
Měl jsem možnost doma v Šumperku odpískat část přípravného utkání hráčů do 16 let Česká republika – Slovensko. Delegovaní rozhodčí tehdy nedorazili včas, proto narychlo povolali mě a ještě Martina Giesla s Petrem Cikrytem jako místní sudí. V zápase za naše mužstvo pak tenkrát hráli i šumperští odchovanci Jakub Kindl a Radomír Čížek.

Jako strojník jezdíte i s rolbou, co bylo pro vás nejtěžší při vůbec první jízdě?
Mít dobře nastavený nůž, kdybych to bral moc, rolba by se mohla ucpat. Potom bylo důležité si hlídat rychlost, aby mi nějaké kolo před koncem nedošla voda. A vůbec nejsložitější bylo odhadnout, jak daleko od mantinelu začít točit volantem, abych nenaboural. Rejd kol u rolby je úplně jiný než třeba u osobního auta.

Jste šumperský patriot, ale s manželkou a třemi dětmi nyní bydlíte až v Havířově. To musí být docela problém, skloubit práci, rodinu a cestování?
Já jsem v Šumperku na zimním stadionu moc rád a zkrátka nedám dopustit na zdejší hokej. Děláme směny denní, druhý den noční a pak dva dny volna, takže to zase není až takový problém. Navíc cesta z Havířova mi autem trvá hodinu a půl. A pokud bych měl dojíždět třeba do Ostravy, tak po Rudné při plném provozu pojedu skoro stejný čas.

Jak probíhá v současnosti údržba ve ŠKODA aréně, když teď nejsou žádné zápasy ani tréninky?
Občas se jen zhobluje led, protože plocha musí být pořád připravená. Ale určitě se nenudíme. Dělají se opravy mantinelů, nedávno jsme natírali branky, teď máme pod sebou i tenisovou halu, takže práce je pořád dost.