Musela se však vypořádat se spoustou nástrah chlapecké kabiny. „V pubertě to bylo divoké,“ přiznává odchovankyně uničovského hokeje Vendula Přibylová.

K hokeji ji přivedl v útlém věku její táta Václav Přibyl, který v té době chytal právě za Uničov.

„Ani nevím, kolik přesně mi bylo. Asi pět let. Začal se mnou bruslit na uničovském zimním stadionu, který patří doteď mezi má oblíbená místa. Myslím, že v té době tak nějak končil svoji kariéru,“ popisovala své začátky pětadvacetiletá útočnice.

Hokej jí okamžitě přirostl k srdci.

„Nevím, proč mě tolik chytil. Je to rychlá hra a byla to pro mě sranda. Bavilo mě být v hokejovém kolektivu,“ pokračovala Přibylová.

Vzhledem k tomu, že hokej je mužský sport, vyrůstala hlavně v okolí kluků, kteří tvořili většinu jejich přátel. „Hrály se mnou ještě dvě nebo tři holky, ale ty brzo skončily. Jako děcka jsme ale neřešili, kdo je kluk a kdo holka,“ nastínila česká reprezentantka.

SAMOTA MĚ MRZELA

Postupně se však těla obou pohlaví začala vyvíjet a tím odstartovaly v pubertě určité problémy při sdílený společných kabin. „Převlékání už bylo složitější,“ prozradila. Kvůli soukromí se na tři roky odstěhovala do vlastní šatny.

„Chtěla jsem být v kolektivu, partě a mrzelo mě, že jsem nemohla. Takhle jsem přišla na trénink, půl hodiny čuměla do zdi, odtrénovala a zase jsem byla sama, což byla nuda,“ vzpomínala Vendula Přibylová.

Naštěstí se situace později uklidnila.

„Potom už to nebylo tak divoké. Kluci se už uklidnili. Převlékání sice pořád bylo složitější, ale už se to tolik neřešilo. Občas jsem šla jinam, někde se schovala nebo jsem se třeba jenom otočila a podobně,“ popisovala.

Postupně byl však hokejový Uničov pro rozvoj talentované hráčky malý. Začala tak dojíždět do Olomouce či Šumperka. „Většinou třeba daná kategorie v Uničově nebyla nebo nás bylo málo a podobně,“ sdělila důvody přestupů.

A že patřila mezi kvalitní hráčky a klukům se vyrovnala, ba někdy mezi nimi i vyčnívala, potvrzuje fakt, že si ji vybrali do Olomouce, kde si vyzkoušela extraligu mladšího dorostu.

„Docela mi to šlo, ale nevím, jestli jsem byla lepší než oni. Kvůli něčemu si mě však vyhlédli. Pokud si dobře pamatuju, tak jsem v té době byla jediná holka, která tuhle soutěž hrála,“ dodala Přibylová.

V mládí si zahrála například i proti takové hvězdě, jakou je David Pastrňák.

„Těch týmů celkově v Česku moc není a hráči se hlavně na Moravě často potkají. Hrála jsem i s dalšími kluky, kteří teď hrají extraligu nebo Chance ligu. Třeba s dalším uničovským odchovancem Tomášem Šoustalem,“ prozradila.

VZHŮRU DO REPREZENTACE

Sama se ale postupně musela začít orientovat i na ženský hokej, a tak jeden den o víkendu nastoupila za kluky a druhý den za holky v týmu SK Karviná.

„Pravidla tohle pendlování mezi soutěžemi naštěstí dovolovala a já jsem chtěla být co nejvíce na ledě a hrát,“ popisovala. Přesto pro ni prioritou zůstávalo měřit síly s rozdílným pohlavím.

„Do Karviné jsem jezdila pomoci týmu, za partou holek a také se ukázat trenérům do reprezentace. Navíc člověk ženský hokej někdy začít hrát musel,“ věděla.

Bylo jí jasné, že se jedná o úplně odlišný sport a bude muset předvádět nadstandardní výkony.

„Kluci jsou rychlejší a silnější a musela jsem se jim vyrovnat. Tvrdě jsem trénovala, abych byla stejně rychlá a taky ještě byla možnost je přechytračit,“ srovnává hokejistka, pro kterou je typický právě dobrý přehled na puku, což proti klukům často využívala a zůstalo jí to doteď. „Myslím, že hru vidím dobře a celkově raději nahrávám, než střílím.“

Postupně se svými výkony dostala i do ženské mládežnické reprezentace do osmnácti let, se kterou následně získala bronzovou medaili na mistrovství světa, což považuje za svůj dosavadní největší úspěch.

„Ještě si cením všech turnajů v seniorské reprezentaci mezi elitou,“ dodala.

CESTA ZA OCEÁN

Zatímco některé hráčky musely zamířit do Spojených států už na střední školu a prokazovat své kvality v přípravných kempech, Vendula Přibylová dostala díky mezinárodním startům a dobrým výkonům stipendium na University of Maine a kromě studia si na čtyři sezony vyzkoušela i ženskou americkou hokejovou univerzitní soutěž.

„Platili mi školu i všechno okolo. Žila jsem tam zadarmo a byla jsem de facto profesionál. I rodiče byli rádi, že si plním sny, protože jsem dostala šanci vystudovat v Americe hlavně díky hokeji. Jako normální člověk bych se tam asi jen tak nedostala. Školy tam jsou dost drahé,“ věděla.

PENÍZE? NE, DÍKY! CHCI HLAVNĚ HODNĚ HRÁT

Po ukončení studia se musela rozhodnout, co dál. V univerzitní lize nadále působit nemohla, což jí ale nemuselo vadit. Přišla nabídka z NWHL – „ženské NHL“, kterou ovšem odmítla.

„Sice bych se v ní hokejem uživila, ale soutěž je hodně omezená. Hrají ji kvalitní hráčky, ale je v ní asi jen šest týmů, takže se hraje pouze dvacet zápasů za sezonu, což je málo. To jsem nechtěla,“ objasnila.

Vydala se proto raději na sever Evropy do švédského celku AIK, kde sice musí kromě hokeje i pracovat ve školce, avšak odehraje dvojnásobnou porci zápasů než v Americe.

„A to byla moje priorita. Chtěla jsem raději hodně hrát, než jít do soutěže, kde mi zaplatí. Nevadí mi, že jsem „jen“ poloprofesionál a peníze za hokej nedostávám. Hraju aspoň v profesionálních podmínkách,“ komentovala názorem hráčky, která hokej opravdu miluje.

Do budoucna se však možnosti, že se bude hokejem živit nevzdává.

„Teď jsem podepsala novou smlouvu a podmínky bych už měla mít lepší, ale abych dostávala plat, tak bych se musela dostat do top tří klubů ve Švédsku nebo jít do Ruska. Je těžké se ženským hokejem uživit. Platí jen málokde a třeba v České republice vůbec. Ale chtěla bych se dostat na úroveň a do týmu, kde dostanu takové ohodnocení, abych i něco ušetřila a nebylo to pouze na základní výdaje,“ prozradila své nejvyšší cíle.

VRCHOL? OLYMPIÁDA

V současné době měla být s reprezentací na mistrovství světa žen, které je však kvůli koronaviru odložené. „Mrzí to, měly jsme čtrnáctidenní přípravu a zrušili to den před odletem. Je to škoda, protože mělo jít o vrchol sezony. Ani pořádně nevím, kdy to bude. Máme toho odloženého více.“ hodnotila nastalou situaci.

Kvůli odloženému šampionátu se stalo hlavním cílem udržet se v reprezentaci a dostat se na olympiádu. Kvalifikace čeká národní tým na podzim. „Musíme vyhrát kvalifikační turnaj, protože postupuje jen vítěz, ale budeme papírovými favority,“ přiznala.

Takhle daleko se ve své kariéře dostala hlavně svojí pílí a talentem. „Hokej mi zabral spoustu času. Bylo těžké se srovnávat s nesportovní komunitou. Lidé chodili ven, chodili se bavit a já jezdila na tréninky. Ale nemyslím si, že by mi hokej cokoliv vzal. Možná nějaké party, ale já jsem dělala to, co jsem měla ráda a jela jsem raději na hokej než na party,“ říkala pyšně.

Druhým faktorem bylo, že ani její rodiče jí tuto pro dívku nevšední zálibu nerozmlouvali. „Původně mě podporovali hlavně ve využití volného času. Byli rádi, že mám nějaké ambice a pak, když jsem začala jezdit na národní týmy, tak mi začali říkat, když se budeš snažit, tak se podíváš tam a tam a můžeš něčeho dosáhnout,“ popsala na závěr.

Hokej nestačí…Přibylová má čtyři medaile z hokejbalu

Veškerý svůj čas trávila Vendula Přibylová na zimním stadionu, a hlavně na ledě. Proto nikdy dlouho nevydržela u jiného sportu. Zkoušela například volejbal či tenis. Kromě hokeje ji ale pořádně oslovil až hokejbal. „Ale to je vlastně stejné, jen se to hraje s míčkem venku,“ usmála se Vendula Přibylová.

V době, kdy pendlovala mezi chlapeckým a holčičím hokejem, ji oslovil kouč hokejbalové Slavie Praha Karel Manhart. „Trénoval hokejovou i hokejbalovou reprezentaci, takže mě nejprve přetáhl do klubu a následně i do reprezentace,“ popsala.

Hokejbal pro ni znamenal příjemnou letní přípravu.

„Soutěž se hrála formou víkendových turnajů, takže to nebylo tak, že bychom jen trénovaly a jezdily na zápasy jako v hokeji,“ přiblížila Přibylová.

Nebyla jedinou hokejistkou, která takto vyplňovala teplé měsíce. „Bylo fajn, že jsme se s holkami potkávaly i v létě a nejenom v zimě,“ přiznala.

S hokejbalem si užila i úspěchy. Na čtyřech mistrovstvích světa slavila Přibylová čtyři medaile. Dvě bronzové, jednu stříbrnou a jednu zlatou, kterou získala na české půdě v Pardubicích.

„To byl největší úspěch. Na finále přišly asi tři tisíce lidí,“ uzavřela s tím, že v současné době už hokejbal tak často nehraje.

Dvě hvězdy ze vchodu. Postaví v Uničově hokejistce a fotbalistovi chodník slávy?
Z několikatisícového městečka Uničova nepochází mnoho sportovních hvězd. O to více neuvěřitelně zní, že dva vrcholoví sportovci, kteří to dotáhli až na reprezentační úroveň, pochází ze stejného panelového domu. Zatímco hokejistka Vendula Přibylová jezdila výtahem až do posledního patra, fotbalista Václav Jemelka, bývalý stoper Sigmy Olomouc, který nyní obléká dres belgického Leuvenu a už má na svém kontě podobně jako jeho sousedka starty za seniorskou reprezentaci, bydlel v přízemí. „S Vencou Jemelkou si občas napíšeme a zrovna nedávno jsme probírali, že jsme to ve sportu oba dotáhli celkem daleko. Dělali jsme si srandu, že by nám před panelákem měli udělat chodník slávy,“ smála se Vendula Přibylová, která s Jemelkou navštěvovala i stejnou třídu na ZŠ Pionýrů.

Vendula Přibylová

Věk: 25
Pozice: útočnice
Hůl: doleva
Kariéra: Uničov, Šumperk U16, Olomouc U16, Karviná (ženy), Šumperk U18, University of Maine (ženy – USA), AIK (ženy – Švédsko).